Nakolik se potřebují příslušníci různých generací?
Chce se mi odpovědět jinou otázkou: Nakolik v životě potřebujeme dětství, mládí, střední věk a stáří?
Život každého z nás v mezigenerační perspektivě začíná i končí. Jakékoliv oddělování generací nebo nedoceňování významu setkávání lidí různého věku svědčí o nepochopení sociální podstaty lidské existence a o ignorování faktu, že člověk - navzdory všem současným mýtům o nezávislosti - zůstává závislou bytostí.
Rodíme se svým rodičům a právě od nich se učíme, jak to mezi lidmi chodí, včetně vztahu ke stáří. Lze předpokládat, že způsob, jakým naši rodiče pečují o ty své, jim jednou zase vrátíme. Výmluvné jsou v tomto ohledu literární inspirace. My Češi známe Nerudovu báseň o dědově dřevěné míse. V Japonsku jsem zachytila příběh o speciálním dvoukoláku, na němž se v časech hladomoru staří lidé odváželi umřít do hor. Jakmile v obou příbězích syn, resp. vnuk ve vhodnou chvíli vyjádří, že mísu či vozík je třeba zachovat, protože se budou hodit, až se otec posune na místo děda, dochází k rychlému zvratu. Umí-li si člověk představit vlastní stárnutí a odcházení z tohoto světa, rázem je soucitnější a ohleduplnější. Jenže ne vždy je vnuk na blízku, a tak býváme svědky různých krutostí. Zdaleka však nejde jen o poslední lidské věci. Rozhodující jsou spíše ty první.
Solidaritu mezi generacemi udržuje schopnost vcítění. Ta, jak známo, má svůj původ v raném dětství. Ve způsobu, jakým je s námi zacházeno v časech, kdy přicházíme na svět a - podobně jako často v pozdním stáří - jsme zcela odkázáni na péči druhých. V tomto případě našich rodičů. Právě od nich získáváme vzorce sociálního cítění a empatie, nebo také vzorce opačné.
Příchod novorozence otvírá možnost i pro vědomější mezigenerační dialog. Všimněme si nejprve žen. Mateřství dcery vyrůstá ze základů, které kdysi péčí o dceru položila matka. Úplně stranou zpravidla nestojí ani tchýně. Jak často v rodinných poradnách slýcháme nářky typu: "Proč mne ta moje máma / tchýně tak deptá? Proč si stále vede svou, kolik toho s miminkem dělám špatně a že za jejích časů to bylo jinak, a přesto jsme vyrostli? Proč není schopna si uvědomit, že výzkum přinesl mnoho nového, a co platilo před třiceti lety, je dnes nepoužitelné, nechci-li své dítě poškodit?" Jako příklad podobných dohadů nechť slouží třeba způsob porodu, kojení, utišování novorozeneckého pláče nebo názory na dětskou stravu.
Patří k nejpohnutějším chvílím v poradenské či terapeutické praxi, když obě generace najdou sílu k vzájemnému naslouchání, bez ohledu na to, jak je to v počátcích bolestné. To když třeba matka dceru dlouhodobě odrazuje od přirozeného porodu ("Proč bys trpěla, nech to lékařům, vždyť jde o to mít to za sebou!"), pak je ale u přirozeného porodu přítomna nebo o něm vidí film, a najednou nemůže zastavit slzy. Cítí smutek i hněv, když si porovná ten rozdíl, za jakých podmínek před lety sama rodila, jak své miminko - dceru - viděla jen v určených krátkých intervalech a nemohla ji ani vybalit ze zavinovačky. Ta stejná dcera teď matce pomáhá hojit nepřiznaná dávná traumata.
Jenže aby se to podařilo, potřebuje se matka otevřít, přiznat hluboko zasuté či potlačené pocity, a to vůbec není jednoduché. Tak raději dceru peskuje, že děcko rozmazlí, když ho kojí na požádání nebo nosí v šátku, a vůbec, co je to za výmysly!
K neméně hlubokým okamžikům při terapiích patří, když snacha konečně nahlédne, že není v pořádku oddělovat vnouče od prarodičů jenom proto, že v jejich domácnosti smí dítě dělat věci doma zakázané, třeba strkat prstík do cukřenky a následně ho olíznout. Když snacha pochopí, že více jedu produkuje její snaha obrátit tchýni k obrazu svému za každou cenu. Ta úleva, když tchýně dokáže cukřenku postavit nahoru na skříň a se snachou obě přistoupí ke klidu zbraní, i kdyby to bylo jen z rozumu a ohleduplnosti. Mladý otec se přestane cítit jako mezi dvěma mlýnskými kameny a mladá maminka má při svém nástupu do práce v záloze někoho, kdo dítě vroucně miluje a může ho vyzvednout ve školce nebo při horkých pracovních termínech pohlídat v čase nemoci. Babičky patří v naší zemi k nevyhledávanějším babysitterům.
Také mezi muži je ale vzájemného sbližování zapotřebí. Mužská nezvládaná agrese, nemluvnost i současná epidemie krize mužské identity má dle psychologů původ v dlouhodobě přerušeném dialogu otců a synů. Syn potřebuje vědět, že je na něj otec pyšný. Synovo mužství se utváří skrze žité mužství otcovo.
Když mluvíme o mezigeneračních vztazích, zapomenout nesmíme ani na jahůdku na dortu, na vztah mezi prarodiči a vnoučaty. Možnost být součástí prožívání malého dítěte, pokračovatele vlastního rodu, bývá tím vůbec nejcennějším, co pozdní věk přináší. A také vnoučata získávají od prarodičů něco jinde nedostupného a nenahraditelného.
Jsem přesvědčena, že živost a ryzost mezigeneračních vztahů napříč rodinami vytváří kořeny, z nichž vyrůstají mezigenerační vztahy společenské. S rozpadem tradiční rodiny a se změnami v životním stylu dochází k dříve nevídanému oddělování generací. V médiích se mluví o ageismu, o násilí páchaném na seniorech, o škodlivých předsudcích vůči stárnutí a stáří. Jak to napravit?
Trpělivým připomínáním kontinuity lidského života. Posilováním zdravých sociálních vztahů. Rozvíjením empatie v časech, kdy je pro její vstřebávání lidská bytost vývojově nastavena (první zkušenosti, a tedy počátky života jsou nejvíc určující). Větší podporou manželství a rodiny, dostupností laskavějšího porodnictví, ohleduplnějšími podmínkami pro rodiče malých dětí na pracovním trhu.
Potřebujeme však i odvahu přiznat si, že jako společnost se cestě, která by vedla k mezigeneračnímu smíru, při současných většinových postojích a kritériích úspěchu mílovými kroky vzdalujeme.
Vyšlo v internetovém magazínu Ledax Noviny v prosinci 2012
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
