Předmluva ke knize Mickey Manganové "Hypnoporod"
|
Když se na mne nakladatelství Triton obrátilo s prosbou o napsání této předmluvy, požádala jsem o chvíli času na rozmyšlenou. Z názvu jsem byla rozpačitá. Porod v hypnóze je přece jen něco, co v naší zemi patří k způsobům nevyužívaným, resp. spojovaným s celou řadou předsudků a negativních konotací, říkala jsem si. Nejde o knihu, která pro svou přílišnou esoteričnost současnému úsilí o humanizaci porodnické péče v České republice uškodí?
Pak jsem se do knihy začetla - a zcela mne pohltila. Ač mi na některých místech připadá trochu "americká" (např. opakovaným tvrzením, že porod může být "hladký a bezbolestný"), celkově nelze než konstatovat, že na pultech českých knihkupectví se už dlouho neobjevila publikace, která by tak přesvědčivě připomínala propojenost tělesné a duševní interakce a její bezprostřední vliv na průběh a prožívání porodního děje.
Česká republika patří k zemím, kde se většina žen porodu bojí. Často nemají jiné přání, než ho mít za sebou. Přibývá předem domluvených císařských řezů bez skutečné lékařské indikace. Oficiálně sice u nás nic takového možné není, kdo ovšem zpětně posoudí, co se odehrálo za zavřenými dveřmi těhotenské poradny? Vzpomínám si, jak se i mne před prvním porodem dobrosrdečný lékař, jist si tím, že mi dělá úlevný návrh, otázal, zda nechci jít na císaře: "Máte skoro sedm dioptrií, to na sále přes oči domluvíme raz dva", umíval se. Zjevně nechápal, proč jeho velkorysosti nechci využít.
Zvykli jsme si chápat příchod člověka na svět jako příležitost pro poskytování lékařských služeb. To první, co většinu dnešních žen v souvislosti s porodem napadá, je vědomí rizika a hrůza z bolesti. Kniha, kterou držíte v ruce, připomíná, že chystat se k porodu s takovými strašáky v hlavě výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že porod opravdu nepoběží, jak má. Důvod je prostý. Porod je reflexní proces a nedílná součást ženské sexuality dokonávající akt početí. Pro úspěšný porod žena potřebuje obdobné podmínky a rozpoložení jako pro úspěšný orgasmus: Pocit nejhlubší intimity, bezpečí, nerušený klid, přítmí. Také maximální utlumení neokortexu a přechod do jiného stavu vědomí.
Dojdeme-li až sem, rázem nám propojení porodu s hypnózou nepřipadá od věci, tím spíš, že Mickey Manganová neprosazuje hypnoporody za přítomnosti odborného hypnotizéra, nýbrž vede každou jednu ženu ke schopnosti autohypnózy. Nejde tu o nic víc než o nejhlubší uvolnění, relaxaci, vnoření se do vlastního těla za současného odpojení racionálního vnímání, které umí spolehlivě zastavit jak orgasmus, tak spontánní porodní proces. A to je obrovská škoda.
Co se porodu týká, i nejlépe míněné neopodstatněné zásahy do jeho spontánního průběhu umenšují nebo likvidují fyziologické vyplavování porodních hormonů a jejich jedinečné ochranné a aktivační působení, díky kterému se během porodu spolu s miminkem rodí také nová silná identita ženy matky.
Endorfiny a relaxiny působí jako přirozené prostředky na tišení bolesti a vytvářejí ono opojné propojení mezí bolestí a rozkoší, které k normálnímu porodu nerozlučně patří. Oxytocin, hormon lásky, je přítomný u všech projevů milostného života nebo i u pocitů silné náklonnosti, tedy při pohlavním styku, při porodu, při kojení, při mazlení. Po lékařsky nenarušovaném porodu dosahuje oxytocin v organismu matky i novorozence nejvyšší hladiny v životě jich obou a vytváří ideální předpoklad k tomu, aby se do sebe doslova zamilovali a započali vztah nejhlubšího propojení. Prolaktin, hormon "hnízdění", nejen spouští kojení, ale také ženu po porodu uvádí do stavu bdělé pohotovosti a dává jí dost sil k péči o dítě i za bezesných nocí. Není bez zajímavosti, že uměle podávané hormony takovouto moc nemají a na rozdíl od přirozených nepůsobí jako podpora pro pocit mateřské kompetence ani jako prevence poporodní deprese.
Nejsme právě tady na stopě vysvětlení, proč ženy na počátku 21. století spojují přivádění na svět s tak velkou osobní nejistotou? Nenalézáme odpověď na otázku, proč jsme na tom jako společnost tak bídně s reprodukcí, a to nejen s fyzickou, nýbrž i hodnotovou, kdy přestáváme být schopni obnovovat i to nejcennější, totiž lásku a souznění v nejbližších vztazích ?
Troufám si tvrdit, že knih, jako je tato, je nám velmi zapotřebí. Možná s autorkou nebudeme ve všem souhlasit, přesto připomíná podstatné. Těhotným a rodícím ženám skrytou moudrost a sílu jejich těl, a těm, kdo o nastávající matky pečují, důležitost respektu a empatie.
A aby bylo jasno, v žádném případě tu nejde o odmítání medicínských vymožeností nebo lékařských zásahů. Ty zasluhují vděčnost a úctu. Ovšem pouze v případě, že se objevují tam, kde je jich zapotřebí. Začnou-li být všudypřítomné, rutinní a manipulující, jen nám brání, abychom příchod svého dítěte prožívali jako mimořádnou příležitosti pro setkání s tím nejlepším a nejsilnějším, co se v nás skrývá a co nás přesahuje. Takových příležitostí nemáme mnoho, zkusme jim, v mezích svých možností, vyjít vstříc.
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
