Naše zlaté hodiny
Začátkem října 2007 zveřejnil Martin Jára na stránkách tiskové agentury gitA článek Vzpomínáte na svou zlatou hodinu?, v němž se zamýšlí nad významem první hodiny po porodu pro matku a dítě z hlediska navázání vzájemného vztahu a prvního přiložení. Článek odkazuje na holandský dokumentární film, v němž jsou zachyceny zásadní rozdíly mezi lékařsky vedeným a přirozeným porodem v možnosti matky přivinout dítě na prsa a seznámit se s ním nerušeně tváří v tvář. Martin mne vyzval, abych v rámci praktického doplnění jeho článku zavzpomínala na své vlastní porody. Proč ne, řekla jsem si, a přizvala ke vzpomínání i své dcery
Dokument, o kterém se Martin v článku zmiňuje, jsem - i když při jiné, než kongresové příležitosti - rovněž viděla. Vzpomínám si, jak mi evokoval mé vlastní porody, a zejména diametrálně odlišné příchody na svět mé první a třetí dcery. V Průvodci českými porodnicemi (vydalo Aperio 2002, 2004) jsem to kdysi popsala nějak takto:
… Prášky na spaní, které mi sestra před půlnocí vnutila s tím, že se přece musím prospat a že rodit nebudu dřív než ráno, účinkovaly spolehlivě. Až později jsem se dozvěděla, že lékařka o jejich podání nic nevěděla. Ta po vyšetření naopak rozhodla, že žádné spaní nebude, naopak, šlo se na sál. Byla jsem položena na porodní stůl a byla mi zavedena oxytocinová infuze. Záměrně používám trpného rodu. Od této chvíle jsem už totiž nedokázala vyvinout téměř žádnou vlastní aktivitu. Z farmaceutického spánku (spíše by se mi chtělo napsat z bezvědomí) mne vytrhovaly periody do té doby nepoznané bolesti, během kterých jsem si přála i umřít… Konečně zaznělo spásné "můžeme tlačit" a konečně jsem uslyšela dětský pláč. Dle moudrých knih jsem v tuto chvíli měla cítit nadšení a euforickou radost. Nepamatuji se, co jsem cítila. Alžbětku mi nakratičko položily na prsa a přesto, že se okamžitě přisála, ji po chvíli odnesli do inkubátoru. Já ještě absolvovala šití po epiziotomii i všech těch vnitřních a vnějších rupturách a když jsem měla slézt z porodnického stolu, hlava se mi točila tak, že nová sestra z ranní směny raději přivezla invalidní vozík. Ve sprše mne pro jistotu přidržovala. Bylo mi bídně…
…žádné kapačky, žádná episiotomie, žádné bolest tišící prostředky, a hlavně - žádný porodnický stůl! Osmdesát minut čistého času. První doba byla aktivní - bolestivost kontrakcí jsem za zkušené asistence svého muže zmírňovala horkou sprchou, cvičením a dýcháním. Na monitor nebo vaginální vyšetření si nikdo nevzpomněl. K vlastnímu porodu jsem usedla do postele na přípravně, protože k přechodu na porodní sál mne nikdo nedokázal přinutit. Když mi paní doktorka zašívala drobné trhlinky, musela se k tomu ohýbat, ale Markétka ležela spokojeně a s otevřenýma očima na mých prsou a zůstala tam i po celé dvě předepsané hodiny odpočinku. Bylo nám báječně…
Pro úplnost dodám i informaci o porodu prostřední dcery: Přezdíváme mu "učebnicový", proběhl dobře, přiměřeně rychle a za zvolených okolností. Jen vdechnutá plodová voda, její odsávání a následná povinná desetiminutovka v inkubátoru "pro zahřátí" nám zlatou hodinu narušily. Vše se naštěstí brzy dalo do pořádku.
Mé dcery vědí, jak to bylo, když přicházely na svět. Zejména v předškolním věku chtěly "svůj" porodní příběh slyšet pořád dokola.
"To jsem si dala, pak nemám být na nervy" říkává nestarší napůl v žertu, napůl naštvaně.
"Já jsem učebnicová!" zdvihá ukazovák prostřední.
"To bylo blaho," směje se nejmladší.
A já se při pohledu na své děti dodnes ptám, nakolik způsob jejich příchodu na svět ovlivnil jejich povahu a vidění věcí…
Proč má nejstarší tak těžce nese nespravedlnosti života, proč mívá sklon ke smutkům, proč potřebuje být ze všech nejvíc ujišťována, že ji milujeme, že si jí vážíme, že je "naše" za všech okolností? Jsou to jen znaky úzkostného prvorozenectví?
Ta prostřední je vyrovnaná a samostatná... Typické soběstačné "sendvičové" dítě?
Nejmladší má skoro pořád nápadně dobrou náladu. Plná energie a sebevědomí, umí hájit potřeby své i druhých a o tom, že by potřebovala ujistit o své milovanosti či důležitosti, nemůže být řeč. Lze namítnout - aby ne, rozmazlovaný benjamínek.
Není za tím něco víc?
Jsem ráda, že mé dcery o tom, jak přišly na svět, přemýšlejí. A Martine, díky za tvůj článek - zlatá hodina byla dobrým tématem pro jedno z našich "ženských" popovídání!
Viz. též článek MUDr. Anny Mydlilové z Národního laktačního a edukačního centra FTN Krč a zástupkyně Laktační Ligy Význam prvního přiložení
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
