PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

(NE)RODIČ

Zamyšlení nad dokumentem Jany Počtové a nad stavem současné (ne)rodiny

Film (Ne)rodič jsem shlédla na nedávném Dni rodinné terapie, za moderování celé akce terapeuty Vladislavem Chválou a Ludmilou Trapkovou a ve společnosti několika desítek kolegyň a kolegů. I oni, podobně jako já, tráví své pracovní dny nasloucháním příběhům současných (ne)rodin. Všichni se dle svých sil a schopností snažíme rozplétat lidské osudy a pomáhat porozumět bolestným symptomům, jimž soužití v nejbližších vztazích dává vzniknout. Právě kvůli těmto symptomům většina klientů rodinné poradenství či terapii vyhledává.

Bontonfilm představuje dokument následovně: …Kolik podob může mít dnešní rodina? Jakou rodinu chceme? A chceme ji vůbec? Dokumentaristka Jana Počtová natočila intimní sondu do rodičovství a partnerství dneška. Film (Ne)rodič ukazuje šest různých příběhů, šest názorů na rodičovství a s nimi šest různých forem rodin. Někdo z nich se pro své pojetí rodiny rozhodl, někdo k ní postupně došel, pro někoho nebyla jiná volba a někomu to prostě nevyšlo. Někdo by to možná udělal jinak, jiný si stojí za svým, někdo je šťastný a jiný zas frustrovaný. Všichni ale svým příběhem zastupují řadu jiných příběhů a rodin, které jsou těm jejich podobné. „Proč se mi rozpadla rodina?“, „Seženu otce ke svému dítěti?“, „Zvládneme to v patchwork rodině?“, „Proč mít vůbec děti?“, „Nechtěla jsem si pořizovat dítě bez otce, tak jsem se radši rozhodla pro adopci.“, „Jsme ženy a právě spolu čekáme třetí dítě.“ (Ne)rodič není o známých lidech nebo známé cause, je „pouze“ o nás…

Všichni protagonisté filmu mi byli sympatičtí svou otevřeností a všem - včetně autorky samé - jsem věřila, co před kamerou říkali i dělali. Držím palce jejich životům, byť nad mnohými zobrazenými skutečnostmi mi veselo nebylo. Když se moderátoři zeptali publika, jakou z uvedených (ne)rodin by si kdo z nás diváků při nutnosti volby vybral pro sebe v dětském věku, nedokázala jsem při vzpomínce na okolnosti, v jakých jsem ve skutečnosti vyrostla, zvednout ruku ani pro jednu variantu.

Ve filmovém představování různých současných rodinných uskupení Janě Počtové chyběla rodina - jak ji nazvat - obyčejná, tradiční, normální? Rodina jako vícegenerační soužití pokrevně nebo ze zákona (svatbou či adopcí) propojených příbuzných: jedna máma, jeden táta, nějaký počet dětí a širší rodina kolem nich. Proč žádnou takovou režisérka nezařadila, netuším. Možná vysvětlení skýtá název filmu? Na poznámku jedné kolegyně, že jí „normální“ rodina ve filmu chyběla, jiná (mimochodem známá a hojně publikující) kolegyně psychoterapeutka odvětila, že taková by nejspíš nikoho nezaujala. Ano, i terapeutická obec je v názoru na definici a žádoucí podobu rodiny rozdělena, podobně jako celá společnost. Někteří psychoterapeuti se taktéž vyslovují pro „osobní svobodu“ a „sebeurčení“ v každé fázi života jedince, zatímco jiní připomínají nezrušitelnou odpovědnost dospělých za vývoj dětí, které přivedeme na svět.

Snad byla slova o nepřitažlivosti života normálních rodin myšlena v žertu, nevím. Nicméně potvrdilo to, jak to v současné společnosti s poukazováním na nedocenitelný význam fungující rodiny vypadá. Jak ji mnozí veřejně považují za přežitek nebo ji zlehčují a zesměšňují a svými postoji i životy to nezřídka i demonstrují. Počet dětí narozených v nesezdaných vztazích překročil počet těch narozených v manželstvích. Média jsou plná popisů vztahových propletenců, debatuje se o právech homosexuálů na manželství a rodičovství, o potřebách žen najít co nejdřív po rodičovské adekvátní práci, a dostat tudíž ze zákona možnost umístit pokud možno už dvouleté dítě do mateřské školy a o mnohém dalším. O potřebách dětí se mlčí. Přesněji – i o nich jsme připraveni diskutovat, ale protože mnoho dospělých je dnes na dětské úrovni vývoje a soustředí se hlavně na sebe samé, v praxi jdou potřeby dětí nezřídka stranou. Slýchám argument, že děti jsou flexibilní. Ve výchovných pokusech-omylech svých rodičů přežijí téměř vše. Platívají však za případné vyrůstání v nevydařeném, nešťastném nebo přespříliš experimentálním rodičovství vysokou cenu.

Skutečnost, že manželství je tu proto, aby vytvářelo podmínky pro dozrání naší dospělosti, nebo že rodina má být prostředím, které umožní rozvíjet a reprodukovat plný potenciál dítěte (samozřejmě, polemizovat lze i o tom, co znamená být dospělým člověkem i co znamená stát se sám sebou) se z povědomí široké veřejnosti vytrácí. S párovými vztahy i s rodičovstvím se dnes mnozí vysilujícím způsobem potýkají, trpí, bývají zoufalí. Nebo s nimi naopak nezávazně žonglují, a to ryze konzumním přístupem. Dokud mne to baví, dobrý. Až mne to bavit přestane, půjdu dál. Nepřehlédnutelně čelíme epidemii nevyzrálých párových vztahů, které se rozpadají při první překážce a někdy až bizarním způsobem. Přibývá lidí zklamaných a zraněných vlastní vztahovou historií, rezignovaných, vyčítajících, upínajících se k snům, které však bez zásadní vnitřní proměny a nového pohledu na realitu nelze uskutečnit.

Vybavuje se mi příběh otce dvou ještě docela malých dětí. Šel si jednou sám zaplavat a u bazénu se zahleděl do mladé krasavice, tak ji pozval na víno. Během několika týdnů oznámil své dosud kojící manželce, že je ze vztahu s ní a z dětí frustrován, proto odchází za milenkou. Nebo příběh ženy, která šla navzdory nesouhlasu svého partnera na potrat s jejich prvním dítětem s tím, že o svém těle chce rozhodovat sama a že sorry, bohužel právě až ve chvíli, kdy otěhotněla, pochopila, že vlastně dítě ani svého stávajícího přítele v životě nechce… Většina z nás zná nejspíš podobné příběhy ze svého okolí.

Někteří odborníci hovoří v této souvislosti o epidemii „syndromu předškoláka“. Odpovědná dospělost ve společnosti chybí a naopak se rozmáhá dospělácká nezralost typická pro předškolní věk: impulzivita, neovládaný hněv, neschopnost odložit rychlé uspokojení, neschopnost spolupráce, absence empatie, odzbrojující sebestřednost. Většinově je ignorován pohled na rodinu jako na prostředí vytvářející podmínky pro všestrannou reprodukci zralého lidství, kde dospělí dostávají příležitost k růstu v nesobecké lásce a nezištné spolupráci a děti možnost bezpečného vývoje včetně zvládnutí fáze přechodu přirozeného narcismu ke schopnosti základní odpovědnosti a sebereflexe. Tento druh rodiny byl vždy vzácností. V současnosti však bojuje s vymřením. A přesto, navzdory všem debatám o svobodě jednotlivce, o genderové stejnosti nebo o přizpůsobivosti dětí všem typům péče, zůstává možná právě „obyčejná“ rodina optimálním prostředím, kde se nejen rodí nový život, ale také pokládají základní kognitivní i behaviorální schémata jedince pro etiku a vztahovou prosperitu.

Vím, odpůrci rodiny to výčtem svých důkazů nebo příkladem vlastních životů rádi popírají. Ideologické střety planou a chaosu v přihlížejících přibývá. Zůstává na každém, ať si najde odpovědi na otázky: Čeho se chytit? Čemu věřit? Co dělat, když zjistím, že sice toužím, ale z nějakého důvodu neumím, nedokážu?

Dostáváme se k vůbec nejdůležitější otázce, a to nakolik jsme v přístupu k nahlížení na rodinu skutečně svobodni a oprávněni její význam, včetně smyslu existence manželství, svévolně chápat a utvářet, a nakolik je naopak žádoucí jen objevovat a přijmout, co obě instituce ve své archetypální, hlubinné (nikoliv lidskou manipulací a nevhodným zacházením znetvořené) podobě znamenají.

Připustíme-li druhou možnost, zahlédneme možná rodinu jako onu pověstnou „sociální dělohu“, jako živý organismus fungující podle předem daných pravidel, která nelze měnit, jak je komu libo. Ve vztahovém smyslu jde pak v péči o rodinu analogicky o totéž, oč např. pro organismus lidského těla ve smyslu fyziologickém. Co když platí, že jako se na našem fyzickém zdraví nerespektování jeho přirozených potřeb, škodlivý životní styl či iatrogenní odborné zásahy podepisují neprospíváním, nemocemi i předčasnou smrtí, obdobně se tak děje i našim párovým vztahům a rodinám?

G. Kenneth West ve své knize Dobrodružství psychického vývoje (vydalo nakladatelství Portál v roce 2002) připomíná: „Paradoxem manželství je, že po mnohaletém zaměřování pozornosti na vývoj vlastního já musí lidé nechat svoji sebestřednost zemřít, aby se mohl zrodit svazek dvou duší. To neznamená obětovat pro vztah všechno a zříci se všech svých osobních cílů. Avšak vztah vyžaduje, aby dvojice společně pracovala na tom, že budou naplněny cíle každého zvlášť i ty společné. Jestliže spolupráce selže a jeden nebo oba žijí jako svobodná osoba, pak se z nich stávají ´svobodní ženatí´ či ´svobodné vdané´. Bez vůle darovat se pro dobro vztahu, nemůže dojít ke spojení dvou vůlí a dvou duší. Obrazně vyjádřeno platí, že jakmile cestovatelé opustí své ostrovy Já a spojí se jako Dvojice, jsou unášeni proudem směrem k nejkrutější zkoušce, k úžině smrti. Proud dvojici rychle žene tam, kde zpěněné vody zuřivě narážejí na chladné žulové stěny kolem průlivu. V úzkém průchodu se tříbí a posuzuje schopnost každého partnera odpoutat se od výhradního sebezájmu a směřovat k vzájemně pečujícímu vztahu. Pokud pár ve zkoušce obstojí, křehká loďka zamilovanosti se postupně přemění v zámořskou loď se vzdouvajícími se plachtami, schopnou překonat každou záludnost nevyzpytatelného oceánu. Avšak pokud jeden nebo oba příliš lpí na svém Já a nejsou schopni opustit svůj osobní oltář, pak loďka opouští úžinu neproměněna, plavidlo zůstává bez plachet a se slabým kýlem a velké moře je roztříští na kusy… Při pohledu na vraky, které hyzdí pobřeží oceánu, mnozí z této zkázy obviňují manželství. Pravdou ovšem je, že mořeplavci v sobě nenašli a neobětovali dost na to, aby vytvořili životaschopný vzájemný vztah. A příroda prostě jen umožnila, aby čas a živly zničily, co bylo příliš chabé, než aby to přetrvalo…“

Čímž jistě nemá být řečeno, že máme setrvávat v manželstvích nebo partnerstvích, která jsou neobnovitelně vyčpělá, nebezpečná, zničující. I taková existují, a odchod z nich jen potvrzuje, že nám funguje pud sebezáchovy a ohled na děti. Takových manželství, zasažených s párovým soužitím neslučitelnými povahovými rysy, extrémními duševními poruchami, závislostmi, násilím atd. však dle odhadů odborníků zdaleka není tolik, kolik je dnes rozchodů a rozvodů, vyplývajících především z dětinských, nezralých rozhodnutí, z nepevných hodnotových postojů svých protagonistů a z jejich neschopnosti budovat trvalý uspokojivý vztah.

Jakmile se do párového vztahu narodí děti, vše se komplikuje. Lidská bytost je v počátcích svého života totálně závislá na prostředí, do něhož přichází. Klíčová je atmosféra vztahu rodičů, jejich emoční kompetence, jejich schopnost brát ohledy na vývojově neodkladné, časově podmíněné potřeby dítěte, nebo naopak rodičovská nevyzrálost a upřednostňování potřeb vlastních. Kromě toho je rodičovský vztah nezrušitelný. Trvá, i když se ti dva nenávidějí, rozvádějí, když dítěti ubližují, ba dokonce i když zemřou.

Snažím se tímto vším připomenout, že život „obyčejných rodin“ nemusí být nuda. Naopak. Poznáme-li a přijmeme jeho skutečné výzvy, bývá to - jak i výše uvedené podobenství zámořské plavby naznačuje - strhující dobrodružství, které však nepřináší šťastný konec těm, již buď vstoupí do loďky s nevhodným partnerem (ač jde mnohé odhadnout předem, pravé kvality obou mořeplavců se ukáží až v úžině smrti), nebo sami nejsou připraveni věnovat se plavbě cele, z hloubi své bytosti a s připraveností akceptovat i její nepřitažlivé, leč nutné úkoly. A především také v pokoře nahlížet slabosti, nedostatky a nezhojená zranění z vlastního dětství.

Hendikepující zranění a zatížení do každého z nás nejsilněji vstupují v čase, kdy ještě nejsme schopni sebeuvědomění, v čase raného dětství, ve vývojové psychologii vymezené dobou od početí do zhruba třetích narozenin. Pro nezralost potřebných částí mozku nám v tomto období chybí schopnost racionálního úsudku, chronologického vnímání i uspořádávání faktických souvislostí. První vzpomínky a zkušenosti do naší vnitřní reality vstupují nevědomě v podobě smyslových a instinktivních prožitků. Ty příliš ohrožující a stresující dítě neumí zpracovat, ukládají se ale do jeho nevědomí a později žijí vlastním životem, nejčastěji v podobě narušeného sebevědomí, úzkostí a jiných neuróz. Ale často právě také v podobě neschopnosti trvalého vztahu. Souvisí to s tzv. attachmentem, s primární obrannou, s naší přežívací strategií. Jinými slovy se tomu říká také mezigenerační přenos.

Děti, často až do počátků revoltující puberty, zjevně touží po lásce svých rodičů a jsou - na nevědomé úrovni - připraveny pro ni udělat cokoliv. I za cenu, že se zřeknou sebe samých. Býváme svědky toho, jak už malé děti pečují o své rodiče (parentifikace), jak si některý z rodičů po odchodu životního partnera z dítěte udělá náhradu a dochází k emočnímu nebo i sexuálnímu incestu (spoustifikace). Výjimkou není ani zatahování dítěte dospělými do jejich (po)rozvodových koalic, kdy je dítě nuceno rozervat na kusy svou dosud nerozdělenou lásku k matce a otci na kusy a často mu nezbývá, než se pro přežití zcela odpojit od svého autentického prožívání. Nevyvíjí se pak stabilní jádro lidské osobnosti, s Jungem řečeno neutváří se Self, bytostné Já. Nedochází k navázání spojení s vyšší životní moudrostí, která nás uvádí do spojení s pravým smyslem Bytí.

Takový silný a determinující vliv rodičů na dítě měl snad být původně využit k tomu, aby se – kdyby se rodiče milovali - funkční vztahovost rodičovského páru co nejrychleji a nejúplněji zabydlela právě i v mozku a srdci dítěte a „lidskost“ mohla být mezigeneračně předávána rychle a efektivně. To se nám ovšem nějak zvrtlo a mezigenerační přenos se v dějinách lidstva naopak ukazuje být tím největším rizikem. Protože i když dítě vyrůstá s problémovými nebo přímo nebezpečnými dospělými, zůstává biologicky i psychologicky naprogramované k tomu, aby se na ně jako na své nejbližší pečující osoby emočně a hodnotově navázalo, aby je do sebe doslova obtisklo. Výsledkem bývá - a znalci vývoje lidského mozku už si za tímto tvrzením vcelku stojí - že pro některé děti je prostředí, v němž vyrůstají, doslova toxické a zničující.

Mozky dětí obklopených citlivou, laskavou pozorností rodičů se vyvíjejí jinak než dětí vyrůstající v prostředí emoční lability, konfliktů nebo násilí. Ukazuje se, že u lidí vyrůstajících v mimořádně nepříznivých podmínkách se některé struktury, odpovědné např. za prožívání pozitivních emocí nebo empatie, nevyvinou. Vědci se z tohoto úhlu pohledu stále více přiklánějí k předpokladu, že plný potenciál lidství se zřejmě může rozvinout při možnosti primárního prožitku přijetí a lásky v patřičném vývojově daném čase. Když tuto příležitost promeškáme, vzniklé škody už nemusíme nikdy napravit. Emočně labilní a na rodičovskou roli fakticky nepřipravení rodiče tak navzdory vší své upřímné snaze nebývají schopni nabídnout svým potomkům během prvních a vývojově klíčových let života podmínky dost dobré pro bezpečný vývoj.

Dětské mozky i přesto plní svůj vývojový program. Pokud chybí dostatečně moudří a milující dospělí, k nimž lze bezpečně přilnout, pokud chybí podmínky, za kterých by se mohla vytvořit dostatečně jistá vazba, vztahovost dítěte přechází na nejrůznější vnější náhražky. Ty nejčastější mají dnes podobu virtuálního světa, návykových látek a dalších regulačních opatření, která mají člověku pomoci utlumit neklid, strach, úzkost či paniku z absence pocitu vnitřní stability. S náhražkovým způsobem života roste i riziko nefunkčního, často násilného řešení nejrůznějších životních krizí a mezilidských konfliktů, jakož i nárůst destruktivních obran, k nimž člověk přistoupí, aby svůj vnitřní stres nějak kompenzoval. Právě tady leží i kořeny společensky ohrožujícího chování, k jakému patří (sebe)agrese, extremismus, fanatismus v jakékoliv oblasti života. Největším průšvihem současné doby je tak možná skutečnost, že ač máme k dispozici jedinečné poznání a na rozdíl od předchozích generací víme, co dětem i nám dospělým teoreticky umožňuje prosperovat, v praxi nejsme schopni to ani dětem, ani sobě nabídnout. Čím dál více zdevastováno a na okraji se ocitá to, co životu dává největší smysl – schopnost vytvářet a pěstovat uspokojivé vztahy.

Kde hledat inspiraci? Historie nás opakovaně přesvědčuje, že nejlépe se dařím těm společnostem, společenstvím, rodinám a jedincům, které a kteří vnější zákony vlastně ani příliš nepotřebují, protože je mají takříkajíc vepsány ve svém srdci. To znamená, že například nekradou ne proto, že se bojí trestu ze zákona, nýbrž proto, že nekrást je nedílnou součástí jejich integrity. Nekradou kvůli sobě samým. Stejně tak jim přijde vhodnější nelpět nutně stále jen na svém vlastním pohledu, ale dokáží v mezních situacích upřednostnit pohled druhého nebo ho aspoň respektovat… K jezdcům vztahové apokalypsy (a neplatí to jen pro manželství, pro které je objevil John Gottman) patří kritika, pohrdání, defenzívnost a tzv. zazdívání, tj. lhostejnost a pasivní agrese.

Dostáváme se k tomu, co by mohlo být jistější zárukou, že se začneme k sobě v individuálním, párovém i kolektivním smyslu chovat lépe? Že ubude rozpadlých rodin nebo násilí na ženách, na dětech, na komkoliv?

Jsem nadšená, že se dnes psychologie a spiritualita v odpovědích na tyto otázky v mnohém už potkávají a doplňují. Shodují se, že pravděpodobnost přítomnosti pocitu smyslu a štěstí v životě je tím vyšší, čím více se jednotlivcům, párům i společenstvím daří uplatňovat tzv. univerzální posilující postoje a vlastnosti, ceněné v každém čase a každé kultuře. Někdo se opírá o Desatero Božích přikázání (většina morálních kodexů ho v nějaké podobě variuje), jiný o vědecký výzkum. Nakonec to ale při vnitřní poctivosti může vyjít nastejno.

Jako ovoce Svatého Ducha a žádoucí výsledek našeho vztahového snažení biblický Nový zákon uvádí lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. Ve vědeckém pojetí, konkrétně v pozitivní psychologii, nalézáme zase tzv. šest základních ctností a z nich vyplývajících 24 silných stránek lidského charakteru, jak je během výzkumu trvajícího několik desetiletí se svým týmem shromáždil americký profesor Martin Seligman. Zařadili moudrost, odvahu, lidskost, spravedlnost, střídmost, transcendenci a jejich podmnožiny. Krátce charakterové kvality, jež sebestřednost jednotlivce přesahují a vedou k „povznesení“. Ať tak či onak, jak plody Ducha, tak silné stránky lidského charakteru dávají o sobě vědět proměnou základního životního pocitu svých nositelů. Z lidského nitra mizí nepokoj, úzkost a strach a ruku v ruce s tím i četné podoby (sebe)destrukce.

Není bez zajímavosti, že se lidské charakterové ctnosti - ať už jsou uvedeny v Bibli, v jiných svatých knihách nebo ve vědeckých publikacích - liší od schopností geneticky nám vložených, jakými jsou např. tzv. školní inteligence, pohybové nadání nebo absolutní sluch, které sice také bývají prostředkem k vysokým cílům, ale k vnitřnímu uspokojení a snížení úzkostí nutně nevedou. Prostředky vnitřní proměny, zdá se, pocházejí ze vztahové oblasti. Nejsou tedy nutně vrozené, jsou naučitelné a předávají se - jaké překvapení! - především výchovou. Rodiče do nich uvádějí své děti vlastním příkladem.

No a protože, jak už bylo naznačeno, na prahu manželství a rodičovství míváme ve vlastní zralosti velké mezery, naše děti k nám nepřicházejí jen jako bezmocné uzlíčky potřebné naší péče, nýbrž také jako naši vynikající učitelé. Jejich příchod nás znovu vrací na počátek našich vlastních životů. Konfrontuje nás s tím, jak se kdysi utvářela naše osobnost a naše základní vztahová vazba, podle níž jednáme se sebou i s druhými. Pokud naše emoční potřeby nebyly v dětství naplněny, může nám závislost našich dětí na nás připadat nesnesitelná. Je těžké dát dítěti něco, co jsme jako děti sami nedostali. Připustit si, že dítě nebo náš partner v nás probouzejí emoce, které nám zrcadlí naše vlastní emoční vývojové deficity, bývá bolestné, ale také osvobozující. Stojí za to zavzpomínat na dobu, kdy jsme sami byli dětmi. Tím, jak hledáme způsob zacházení s potomky i životními partnery, můžeme postupně nefunkční stereotypy a vlastní (sebe)destruktivní strategie zpochybnit a při hledání uspokojivější cesty lépe poznávat a hojit sebe samotné. Teprve pak i své okolí.

Snad tedy netřeba propadat pesimismu. Naopak. Existuje mnohé, co můžeme každý sám za sebe udělat, abychom k neutěšenosti stávajícího stavu dále nepřispívali, ale naopak svými vlastními životy přispěli k udržitelnosti nebo dokonce harmonii elementárního vztahového zdraví. A to ať už naše manželství „drží“, nebo jsme nuceni prožít jeho rozpad a přijmout drama rozvodu jako nejtvrdší školu životní zkušenosti. Je možno se rozhodnout pro láskyplné řešení i těch nejtěžších situací. Jak kdosi moudrý kdysi někde řekl: Jediný, koho mohu na světě změnit, jsem já, a jediný způsob, jak změnit druhého je změnit to, co si o něm myslím.

Při všem matoucím a zúzkostňujícím, co dnes vidíme kolem sebe, mne povzbuzuje, že jsme - vedle všech negativních projevů a úletů - též svědky obrovské snahy mnoha skvělých lidí dát své životy do pořádku a žít s „vesmírnou moudrostí“, ať už jí říkáme a vzýváme jakkoliv, v souladu.

Nemůžeme vybrat mnohé okolnosti svého života a nemůžeme ovlivnit svou minulost. Můžeme ale změnit své přítomné postoje a bezprostředně působit na svou budoucnost. Lišíme se v míře, v jaké se nám dostává životních obdarování. Někdo je krásný, slavný, bohatý, mocný…, a jiný nikoliv. V rozmnožování svých charakterových hřiven však nejsme omezeni a výsledek snažení nakonec, na rozdíl od nerovnosti ve vnějších obdarováních, měří všem stejně: rostoucí schopností pociťovat vděčnost, radovat se, odpouštět, neztrácet naději i nenadřadit, je-li toho třeba, vlastní konání pouhému osobnímu prospěchu, nýbrž brát v úvahu i potřeby celku.

Proto nezoufejme. Méně mluvme, více konejme. Rozhodující nakonec zůstává, jak právě my žijeme, jak prosperují právě naše vztahy a naše děti, jak řešíme vlastní konflikty a životní zádrhely. To je naším hlavním poselstvím.

P.S. Otázka, co je to vlastně rodina, byla na přetřesu už před lety. Tato názorově bohatá ANKETA vznikla v roce 2007 návaznosti na pořad Hovory o rodině, resp. Hovory o vztazích vysílaný po několik let na Českém rozhlase 6.

(25.10.2018)

Zpět na Úvahy, postřehy a zkušenosti

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu