Nevěra jako symbol doby
|
Protože mám asi trochu svérázné názory, dostává se mi občas i svérázných ohlasů na moji práci. Naštěstí ne nějak vulgárních, spíš jen usměrňujících ve smyslu, ať zanechám přehnaného idealismu a neotravuji naivními představami.
Občas mi ale přicházejí i maily či dopisy, v nichž pisatelé vyjadřují souhlas s tím, že píšu "za ně". Např. paní Dana Š. to nedávno vyjádřila takto: "Vaše věty jako by mi vypadly z úst. Měla jsem pocit, že jste se vkradla do mé hlavy a mé myšlenky napsala na své stránky…" Děkuji moc, paní Dano, za takovou zpětnou vazbu, nebýt podobných, nejspíš bych své snažení na publicistickém poli už dávno přehodnotila!
Ptám se: Co je idealistického a naivního na tom, když se držím toho, co - přinejmenším v mém životě a přinejmenším dosud - dobře funguje? "Nerouhej se," slyším v duchu hlas jedné z mých realistických kamarádek: "Odříkaného chleba největší krajíc!" Ví, o čem mluví. Dělala jsem před časem rozhovor na téma rodina s jedním jejím známým, profesí umělcem. Dojemně vyprávěl, v jaké harmonii s ženou a dětmi žije, jak si pomáhají, vycházejí vstříc. A přitom už měl několik měsíců bokovku s jistou mladou kráskou. Nevěra se nedlouho po našem rozhovoru provalila, fungující rodina se rozpadla, z dobrého příkladu zůstala pachuť bohapustého pokrytectví a na umělce čekaly rozvodové stresy a spory o majetek.
Přes všechny podobné případy věřím, že lidé mají i na víc. A vždy mne znovu potěší, když se ozve někdo, kdo odmítá přijmout dnešní všerelativizující postoje. Viz např. zamyšlení paní Anny L.: "…Partnerské a manželské vztahy zůstávají vděčným tématem zvláště ženských časopisů. To téma považuju za důležité, zároveň jsem ale znechucená zaměřením, jaké většina těch článků má. Z výpovědí pravda už trochu mediálně profláknutých psychologů a sexuologů se veřejnost opakovaně dozvídá, jak člověk jako živočišný druh je založením promiskuitní, jak muži mají potřebu rozsévat své semeno, jakmile zahlédnou vhodnou samičku, jak nevěra je pravděpodobnou součástí dlouhodobých vztahů a manželství na celý život nedostižný ideál, který nám dnes navíc komplikuje dosahovaná dlouhověkost. Sex je redukován na sportovně-relaxační výkon a uvažování o celoživotních vztazích postrádá vyšší rozměr. Jsem z toho otrávená a vadí mi, že v takové společenské atmosféře musí vyrůstat i naše děti, jimž s manželem odmalička vštěpujeme jiný pohled: Manželství je nejintenzivnější spojení dvou lidí, kteří mohou bok po boku procházet všemi dobrými i zlými etapami života a přitom společně zrát a moudřet. Jejich vztah spojuje hluboké přátelství a sexualita, kterou výhradně spolu sdílejí, je jim zdrojem posvátnosti. Stojí to hodně zodpovědnosti, sebekritičnosti a schopnosti nemyslet jen na sebe - tedy předpokládá to rozvíjení vlastností, které člověka od zvířat odlišují a vyvádějí ho z žalů pouhé biologické determinace. Jenže o takové vlastnosti současná společnost postavená naopak na nejnižších pudech zájem nejeví. Raději po staletí platné etické principy popírá a v duchu "užij dne" stále rozšiřuje hranice toho, co je dovoleno. Když pořád slyšíme, že nevěra je normální, nedivme se, že jí přibývá klidně i v manželstvích s maličkými dětmi. Výsledek je zjevný - rozklad všude kolem. Přitom znám dost lidí, kterým se tohle všechno hnusí. Jenže žijí v ústraní a připadají si jako cizinci ve vlastním národě, ve vlastní zemi…"
Nu, paní Anno, po pravdě řečeno, přesně tak si taky občas připadám. Vaši úvahu jsem si dovolila zveřejnit, abychom povzbudily všechny, kteří mají pocit, že jsou na okraji dění, když věří v lásku přes překážky na celý život a nevěru považují přinejmenším za hodně nešťastné řešení partnerských problémů…
Vyšlo v časopise Rodiče 6/2009
Výše uvedené řádky mne inspirovaly k rozhovoru s rodinným a párovým terapeutem Michaelem Chytrým. Tento rozhovor, vyjde v časopise Psychologie dnes 10/2009. Malou ukázku uvádím:
EL: Člověk je v současných médiích převážně prezentován jako založením promiskuitní živočišný druh. Nevěra je považována za pravděpodobnou součást dlouhodobých vztahů a manželství na celý život za ideál, který dnes komplikuje dosahovaná dlouhověkost. Jsou lidé věřící v lásku na celý život naivní snílci?
MCH: Pro mne rozhodně ne. Já je vidím jako ty, kteří dostali v životě příležitost, nebo možná dar, zahlédnout a brát vážně určitou hodnotu. Tu hodnotu obvykle sami nějakým způsobem ochutnali, ověřili si její platnost, a tak se jí snaží držet. Neviďme za tím nic patetického - mám na mysli třeba i jen docela pragmatické poznání, že přijetí zodpovědnosti za druhého přináší i moje vlastní zisky. Ve chvíli, kdy se já starám o bezpečí, jistotu a pohodlí druhého člověka, zvyšuji šanci pro bumerangový efekt, tedy že se totéž zase vrátí ke mně a bude posíleno moje vlastní bezpečí, moje jistota, moje pohodlí.
EL: Přibývá těch, kteří si pro své tzv. mnohovrstvé potřeby opatřují různé partnery a pak argumentují tím, že s každým dalším vztahem rozmnožují lásku a že snaha žít za každou cenu v monogamii může naopak zrcadlit majetnický postoj k druhému člověku…
MCH: Máte na mysli všechna ta působivá zdůvodnění promiskuity, jimiž jsme obklopeni. Já si přesto dovolím tvrdit, že člověk, který vztahově těká, se nakonec se smyslem partnerského soužití úplně míjí. Obvykle totiž žije především v tělesné rovině a dovolím si tvrdit, že pro druhého tu de facto moc není. Kdyby tomu totiž opravdu bylo tak, že každý jsme zodpovědný jen sám za sebe, pak by člověk jako druh musel být uzpůsoben jinak než je. Nemohli bychom být jeden na druhém tak závislí. Nemyslím teď ekonomicky, ale právě vztahově. Každý, kdo nemá jistotu stabilního a hlubokého vztahu, něco důležitého postrádá… (Pokračování zde)
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
