O sebedestrukci
Na cestě k sobě narážíme (častěji, než býváme ochotni si připustit) na překážku bránící naší vrozené, avšak výchovou či prostředím potlačené schopnosti žít ve vnitřním klidu. Jde o znevažování sebe nebo dokonce o ubližování sobě samým (= různé formy sebedestrukce). Je na místě připomínat, že naši bližní, od nichž toho tolik požadujeme, nás mohou vnímat pouze tak, jak i my vnímáme sebe samé. Jakkoliv to bývá těžké přijmout, schopnost milovat druhé nebo s nimi aspoň v dobrém vycházet začíná sebepřijetím a sebeláskou.
Kritika. Hněv. Odpor. Nenávist. Podobné emoce mohou směřovat jak od nás k druhým, tak i od nás k nám samým. V obou případech, navzdory vší problematičnosti, nám tyto emoce přinášejí i určité vnitřní uspokojení. A to právě i tehdy, kdy se jejich terčem stáváme my sami. Nepředstírejme, že tomu tak není. Když se noříme do své sklíčenosti a do disharmonie svého bolavého niterného mikrosvěta, cítíme podivné, bizarní uspokojení. Nepochybně je chlácholena naše nevědomá potřeba umenšovat svůj pocit nedostatečnosti nějakou formou sebedegradace a sebepotrestání.
Zkusme připustit, že ta část nás, která se chce držet takovýchto způsobů, je naše „malost“. Je to ta naše část, která je skoupá, malicherná, sobecká, ambiciózní, lakomá, potměšilá, nedůvěřivá, mstivá, odsuzující, méněcenná, slabá. Ta, která se cítí být provinilá, zahanbená, nehodná, zbytečná. Má jen málo elánu. O to vehementněji ničí každou radost i naději. Je vyčerpávající a ponižující. Vede k dalšímu a dalšímu snižování sebeúcty. Je to ta část nás, která představuje naše vlastní sebeodmítání a sebeobviňování.
Zkusme se vážně zeptat sami sebe: Opravdu se chceme s touto částí sebe samých, se svou „malostí“, tolik identifikovat? Je to ta část nás, kterou chceme posilovat? Jde vážně o způsob, jakým chceme sami sebe vidět a sami sebe ovládat? Protože pokud ano, berme v úvahu, že tento postoj s sebou nese vážné důsledky: Jak vidíme sebe, tak nás vidí i druzí. Jsme ochotní takové důsledky akceptovat? Jsme připraveni přijmout, že podvolování se naší „malosti“ nám přináší osobní oslabení, osamění, společenské znevýhodnění, a také horší zdraví?
Dokážeme-li odpovědět ne, vězme, že postupná naše nenásilná snaha o upouštění od sebepoškozujících negativních pocitů a hledání naší velikosti nám může naopak přinést posílení a ozdravení. Pomáhá ukončit blokování pozitivních pocitů a přibližuje nás sebepřijetí i sebelásce.
Jak ale pozitivní pocity posilovat? Uvědomováním si, že všechno v našem vesmíru má svůj opak. Proto i každý negativní pocit v mysli má svůj protiklad, a to ať už jsme si existence rozdílu mezi výše nastíněnou lidskou „malostí“ a „velikostí“ vědomi, nebo nikoliv.
Nabízí se jedno velmi poučné cvičení: Zkusme si ve chvílích své malosti sednout a podívat se na pocit odlišný od toho, který právě zažíváme. A přestaňme se tomuto pozitivními pocitu bránit. Představme si například, že se blíží narozeniny známého. Jsme pozvaní na oslavu, ale cítíme se rozmrzelí a neochotní utrácet peníze a prostě nedokážeme jít koupit dárek, přitom se narozeniny už blíží. Opakem těchto pocitů je smířlivost, ochota a velkorysost. Prostě začneme v sobě hledat tyto pocit blízké laskavosti a přestaneme se jim bránit. Když vnitřně zkoušíme odstoupit od svého odporu a usilujeme o nalezení a přijetí vlastní laskavosti, její pociťování může po chvíli přijít doslova jako vzedmutí vlny. Začneme si uvědomovat, že součástí naší povahy je i tato laskavost, ale my jsme jí zatím nedávali šanci! Trestali jsme sebe i druhé svou věčnou nenaladěností a nepřátelstvím, přestože ve skutečnosti hluboko v sobě (nejsme-li omezováni duševní poruchou, resp. někdy i s ní) toužíme po harmonii a po přátelství.
Zpočátku může být snazší si tyto věci představovat, když jde o naše bližní, ale posléze si začneme všímat, že máme toto nasměrování i k dalším lidem, a především také ke své vlastní osobnosti.
Ptáme se, proč jen jsme ho dosud nerozvíjeli… Nejpravděpodobněji proto, že jsme laskavost a láskyplnost nenalézali v dostatečné míře kolem sebe, když se utvářelo naše vnímání světa a naše osobnost, během našeho dětství. Tak jsme nevědomě podléhali schématům nelaskavosti a nepřijetí, dokud jsme sami sobě nedovolili je zpochybnit. Když se stále vědoměji vzdáváme svého odporu k laskavosti, povšimneme si, že v nás existuje COSI, co chce vyjádřit samo sebe prostřednictvím sdílení a dávání, co si už přeje nechat minulost být a zakopat s ní válečnou sekyru. Je to přání udělat sami vůči sobě přátelské gesto a uzdravovat se z oddělenosti a odcizení, hojit rány, dávat svůj svět do pořádku, vyjadřovat vděčnost a klidně přitom i riskovat, že budeme některými lidmi za to posuzováni či odsuzováni.
Cílem tohoto cvičení je najít v sobě to, co lze popsat právě jako naši velikost. Jde o odvahu vzít se za sebe a překonávat překážky. O ochotu přijímat lidství své i druhých s účastným soucítěním. Ač platí, že druhé milujeme jen jako sebe, pokud jsme ve schopnosti milovat zraněni, paradoxně laskavost k sobě můžeme nejprve najít skrze laskavost k druhým a skrze ni nalézat úlevu od vlastních zatížení. (Tímto procesem například procházejí rodiče, kteří sami jako děti nezažili láskyplné dětství, ale svým vlastním dětem ho chtějí dopřát…).
Dokážeme-li vykročit na cestu od nevědomého k vědomému a silou vůle i vnitřní práce upouštíme od své negativity, rozhodujeme-li se být láskyplní, záhy cítíme, jak to prospívá našim vztahům s druhými, a především i vztahu, který máme sami k sobě. Jakmile soucitně přijímáme svoje vlastní lidství i lidství všech ostatních, ztrácíme onu někdejší přecitlivělost, kdy nás každá maličkost urazila, naštvala, vyvedla z míry. Nejsme už ponižováni, protože součástí naší nově získané velikosti je i velkorysost a pokora. Roste naše touha hledat to, co je povznášející.
Z toho vyvstává nový význam života i jeho kontextu. Když je vnitřní prázdnota, která byla vyvolávána nedostatkem sebedůvěry, nahrazená láskou k sobě a respektováním sebe sama, přestáváme být ve vztazích manipulující, ubližující a závislí, protože zdroj spokojenosti vytryskl uvnitř nás samých. Dochází nám, že tohle nelze žádným způsobem získat z vnějšku. Žádné vnější bohatství nedokáže kompenzovat pocit vnitřní chudoby! Možná i tohle měl Ježíš Kristus na mysli, když nabízel přístup k vodě, po které, kdo se jí napije, nebude už žíznit? (Jan 4,14)
A opravdu, kdo se aktivně a dlouhodobě vzdává svého odporu k pozitivnímu, dříve či později vstoupí do nečekaného, komplexního uvědomování si své lidské velikosti. Jakmile se s ní jednou ve svém nitru spojí, už na ni nezapomene. Zpravidla nějakou dobu trvá, než v ní zakoření, ale posléze v ní víc a víc poznává, co znamená být svobodným. Vnější svět už ho nebude zastrašovat, jako tomu bylo kdysi. Vnitřní prázdnota, odcizení, zranitelnost a negativita postupně mizí. Výsledkem vědomého zacházení s emocemi je větší psychická odolnost a vnitřní klid. Daří se nám procházet životem vyrovnaně a s milosrdenstvím vůči sobě i druhým.
Použité a doporučené zdroje:
Hawkins, D.R. (2017). Moc versus Síla: Skrytí činitelé, určující lidské jednání. Praha: Pragma
Hawkins, D.R. (2012). Letting Go: The Pathway to Surrrender. Carlsbad, California: Hay House, Inc.
http://www.hawkins.support/studijni-knihy/d-r-hawkins/neulpivat-cesta-odevzdavani/
srpen 2020
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
