Střídavá péče
aneb
O třináctém zlatém talíři
V popředí úvah o střídavé péči stojí oficiálně zájmy dětí. Bližší pohled však napovídá, že fakticky jde spíš o zájmy rodičů. A také že děláme málo, aby manželství víc držela pohromadě.
Pole veřejných rodičovských témat ovládla v minulých týdnech střídavá péče. Zatímco poslanci Parlamentu ČR v červnu těsně, ale přece, odhlasovali novelu zákona o rodině, jejíž součástí je nařídit střídavou péči vždy, když o výchovu mají zájem oba rodiče, jsou k tomu způsobilí a je to v zájmu dítěte, Senátem tato novela v červenci neprošla a nesouhlasí s ní ani Vládní výbor pro práva dítěte. Na konečné rozhodnutí tedy musíme ještě čekat.
Někdo si oddychl, jiný hubuje. To podle toho, zda ve střídavé péči spatřuje nebezpečný experiment s duší dítěte, nebo naopak naději, že po desetiletích devadesátiprocentních "vítězství" matek, jimž byly po rozvodech potomci automaticky svěřováni do péče, konečně přijdou ke svým právům také otcové.
Co je pro děti dobré, víme. Potřebují pokud možno vyrůstat v úplné harmonické rodině. Od rodičů potřebují bezpodmínečnou lásku, z níž se postupně rodí zdravá sebereflexe i sebevědomí. Potřebují uváženou výchovu, která uvádí do pravidel okolního světa, vymezí hranice, přednastaví hodnoty. A konečně, potřebují mít na blízku mámu a tátu, aby se díky soužití s nimi postupně zabydleli ve své pohlavní identitě a také pochopili, jak funguje vztah muže a ženy.
Jakmile dojde k rozpadu rodiny, každé řešení věcí příštích bývá jako ona pověstná krátká pokrývka, která způsobuje, že v chladných nocích některým částem těla prostě je zima.
Přesto rozvod nemusí pro děti znamenat tragédii. Někdy bývá i v jejich zájmu, aby znesváření rodiče od sebe odešli. To, na čem posléze záleží, je korektnost dospělých. Ochota vycházet si vstříc. Nerozdmychávat konflikty kvůli fakticky nezpracovanému rozpadu partnerského vztahu. Nesoupeřit o děti. Nedělat z nich rukojmí. Soustředit se na kvalitu a vřelost prostředí, v němž děti budou nadále vyrůstat. Pokud se tohle daří, nezáleží už tolik na tom, zda děti žijí v bytě mámy nebo táty. A určující není ani rozhodnutí soudu. Když totiž rodiče dokáží komunikovat a skutečně je jim prioritou zájem dětí, nalézají způsob, jak dcerám a synům zajistit domov, ať už jeden, nebo na střídačku. Bohužel v realitě je to stále víc teorie než praxe, protože většina párů nemá rozvod vnitřně zpracován, a tudíž nejsou schopni ani "dost dobrého" rodičovství.
V debatě o střídavé péči není slyšet otázky, co jako společnost děláme pro to, aby se lidé rozváděli kultivovaně. Aby, pokud svým dětem neudrží domov, přiznali vlastní selhání. Aby následná opatření činili s patřičnou pokorou a nahlédli absurditu situace, kdy před deseti, pěti a možná i méně lety, byli ještě soudržný pár, milovali se, přiváděli děti na svět, plánovali společnou budoucnost. Pak je nápor rodičovských povinností a starost o živobytí postupně vyčerpal a partnersky odcizil. Kolikrát do hry také vstoupí jiný partner, který zažehne erotickou jiskru, extaticky a zadarmo, takže to, co je k mání doma, najednou vypadá k nevydržení úmorné, stereotypní, otupující. Útěk a nový začátek se jeví lákavější než tvrdá práce pro rodinu a původní vztah. Pocity převáží nad postojem. A skutečně, postoj ("vzali jsme se, abychom spolu přečkali dobré i zlé, patříme k sobě za všech okolností…") často chybí. Vychází najevo, že partnerský vztah byl od začátku budován převážně jen na pocitech ("budeme spolu, dokud nám spolu bude dobře").
Při tom všem je zjevné, že naprostá většina rozvádějících se rodičů touží pro své děti po tom nejlepším. Podobně jako králové a královny z pohádek, kteří narození svého dítěte doprovázeli rituálem proroctví pozvaných sudiček. Nejvýmluvnější je to asi v Šípkové Růžence. Listuji ohmatanou knihou bratří Grimmů z vlastního dětství: "…I pozvali také mocné kouzelnice, aby byly dítěti dobrotivě nakloněny. Bylo jich v království třináct, ale protože král a královna měli doma jen dvanáct zlatých talířů, jednu sudičku nepozvali…"
Jak to dopadlo, víme. Jedenáct kouzelnic stihlo princezně předat své vzácné dary a ctnosti, když vtom do sálu vstoupila třináctá, velmi rozzlobená, že na ni zapomněli, a z pomsty pronesla strašlivou kletbu. Naštěstí v řadě stála ještě dvanáctá sudička, která zlé proroctví zrušit sice nemohla, ale aspoň ho zmírnila nadějí, že milující princ, přestojí-li všechna protivenství, nakonec princeznu může zachránit.
Když hledáme způsob, jak neubližovat svým dětem, zkusme připustit, že je, stejně jako sebe, ničíme především neschopností milovat. Mnozí s trpkým vystřízlivěním zjišťují, že udržet harmonické manželství nemá mnoho společného s kýčem z pubertálních snů, romantických filmů či stránek lifestylových časopisů.
Předpokladem lásky, která není smutnou karikaturou sebe samé, je totiž ochota vidět dál než za vlastní uspokojení. Umění vypořádat se s nutkáním, že když to ve vztahu zrovna automaticky nefunguje, je šance poohlédnout se jinde. Vědomí, že ke skutečné lásce patří v horších obdobích i to, co se v královstvích pouhých dvanácti talířů nenosí: pokračující spolupráce, solidarita, závazek, a když je nejhůř, i schopnost přinést nějakou tu oběť. Taková láska drží manželství pohromadě a mnohdy dělá zázraky (pokud ji má aspoň jeden z partnerů) - i v čase rozvodu.
Možná nám debaty o střídavé péči nabízejí k úvaze, jsme-li jako rodiče svým dětem spíše dobrými nebo spíše zlými sudičkami? A že je dobré si při svatbě do výbavy pořídit i obrazný třináctý zlatý talíř, tedy něco, co mnoha manželstvím chybí a bezprostředně se podílí na budoucích "kletbách" - složitých lidských osudech dětí poznamenaných rozvodovými traumaty?
Krátce, nad střídavou péčí zůstává mnoho otázek, které by nejspíš měly zaznít dřív než otázky typu, v jakém věku a zda vůbec děti zvládnou či nezvládnou pravidelné přechody z bytu do bytu.
Vyšlo v časopise Děti a my 9 2011
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
