Ještě k mezigenerační debatě o fyzickém trestání dětí
Přibývá rodičů, kteří o výchově do hloubky přemýšlejí a jsou připraveni začít sami u sebe. Tresty a odměny jim přestávají dávat smysl. Někdy proto i vyhledávají nějakou formu poradenství, psychoterapie a vnitřní práce na sobě samých. Ať už je člověk příslušníkem kterékoliv generace, dříve či později při těchto příležitostech, v chráněném prostředí terapeutické místnosti, přichází řeč na způsob, jakým rodiče kdysi reagovali na emoční potřeby dotyčného, a to zejména na pláč, hněv, úzkost či strach. Nebývá to vlídná rekapitulace.
Jedna z vůbec nejčastěji opakovaných psychoterapeutických zakázek se točí kolem nízkého sebevědomí: „Nemám se rád/a. Nejsem se sebou v pohodě. Příliš si nevěřím. Nemyslím, že jsem pro někoho zajímavý/á.“
Kolik z lidí zažilo, že se jejich rodiče - zvenku viděni a klientem popisováni jako „normální“ - uchylovali k nepřiměřeným trestům, k bití, sprchování batolete v záchvatu vzdoru studenou vodou, k trestání klečením na struhadle či na hrachu, zavíráním do temných místností. Kolik lidí v dětství zažilo, že byli odstavováni z komunikace zesměšňováním či zlehčováním svých potřeb a pocitů tvrdým a nekompromisním autoritářstvím nejbližších dospělých. Často ovšem trvá, než jsou v terapii tyto skutečnosti pojmenovány, protože je dotyční nezřídka sami zlehčují nebo disociují a své dětství vnímají jako „přece docela běžné“. Zarazí se až ve chvíli, kdy se přistihnou, že sami takto nevhodně (zděděným způsobem) jednají se svým partnerem, dítětem či vnoučetem, a po té, co je opustí nezvladatelná emoce, se za své chování stydí a touží s ním přestat. Když se v terapii podaří zraňující skutečnost ozřejmit a pojmenovat a v mezích možností i ošetřit, lidé s překvapením pozorují vlastní proměnu týkající se vztahu k sobě i k druhým a vítají nové perspektivy pro své párové vztahy, rodičovství i prarodičovství.
Jak zdůrazňuje ve svých knihách zakladatelka vědomého rodičovství Aletha Solterová, pokud člověku v dětství nebylo umožněno plakat nebo proaktivně odžívat problematické emoce, podobné projevy u jeho vlastních dětí - nebo vnoučat - mu nebývají příjemné a snaží se jim v nich různými způsoby bránit, jako se to dělo i jemu. Když se snažíme dětský pláč či vzdor zastavit rozptylováním, podáváním jídla nebo pití, odmítáním, manipulováním nebo právě tresty, děti se učí, že jejich obtížné pocity nejsou přijatelné, a začnou je potlačovat. Dojde k postupnému odpojování od autentických emocí. Dítě podlehne cizím představám o sobě samém, a protože jde zpravidla o pocity bolestné, nakonec hledá cestu, jak se jich zbavit. Navenek se bude snažit za každou cenu působit klidně, stane se tak ale za cenu narušení spojení se sebou samým. Potlačené zážitky z dětství se v dospělosti projevují absencí empatie, neochotou nebo neschopností prožívat a vyjadřovat autentické emoce a velmi pravděpodobně i nějakou formou závislosti. A samozřejmě, nezřídka i vehementním obhajováním fyzických trestů dětí.
Jakkoliv pravdivost emocí potlačujeme, právě ony nakonec zůstávají vodítkem pro možné uzdravování všech generací. Zůstanou-li však nepřiznány a potlačeny, spoluvytvářejí zatěžující mezigenerační přenos a četné osobní a společenské patologie. Úlevu i východisko přináší snaha nahlédnout a pochopit vlastní, v dětství nenaplněné emoční potřeby a jejich zpětné ošetření.
Solterová k nejsilnějším a nejčastějším návodným emocím tohoto druhu řadí vedle hněvu a agrese také pocity viny a úzkost s tím, že pláč a vzdor dítěte jsou nejsilnějšími spouštěči nepřiměřeného (pra)rodičovského chování a odporu. Bezmoc a agrese dospělých plynou z pocitu, že je dítě v silném pláči nebo nekontrolovaném vzdoru odmítá. Takové chápání situace se často vyskytuje u lidí, kteří byli sami svými rodiči nějakým způsobem odmítnuti nebo zanedbáváni. Na nevědomé rovině se začnou cítit nechtění, nemilovaní, bezmocní. Vnitřní zmatek a zoufalství vedou k hrubostem nebo dokonce ke zneužívání, zvláště pokud dospělí sami byli kdysi jako děti za stejných okolností okřikováni, biti nebo zneužíváni.
Patříte-li k lidem, kteří si výchovu dětí bez fyzických nebo jiných trestů neumíte představit, zkuste zavzpomínat, jak jste to s nimi měli vy sami když jste byli děti. Budete-li k sobě opravdu upřímní, nejspíš mnohé zahlédnete v jiném světle. Pomoci mohou třeba tyto otázky: Mohli jste jako děti a dospívající mít svůj vlastní názor, odlišující se o toho rodičovského? Následoval nesouhlas, konflikt či trest, pokud tomu bylo jinak? Byli jste okřikování ve chvílích spontánních projevů, ať už se týkaly hněvu, smutku, nebo i velké radosti a nespoutané spontánnosti? Byli jste vháněni do slepých uliček pocitů nepatřičnosti, studu či viny, aniž je s vámi kdy někdo citlivě rozebral? Byli jste psychicky či fyzicky trestáni nebo dokonce týráni? Cítili jste se spoluzodpovědní za nálady a rozpoložení svých rodičů? Postrádali jste dostatek blízkosti, včetně fyzického dotyku a mazlení? Dokážete-li si najít klidnou chvilku a zapátrat ve své minulosti, možná vám mnohé začne docházet v nových souvislostech…
prosinec 2019
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
