PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Za Janou Žofákovou

(* 23.7.1939 - †28.6.2009)

Když jsme se před necelými čtrnácti lety přistěhovali do Vinoře, měli jsme teprve jedno dítě, navíc v batolecím věku, přesto mne už tehdy zajímalo, jaké jsou zde vyhlídky hudebního vzdělávání. Jméno Jana Žofáková a její telefon se tak v mém záznamníku ocitly daleko dřív, než došlo k seznámení.

Poprvé jsem k Žofákovým zavolala, když byla nejstarší dcera Alžběta ve druhé třídě. Už příští neděli jsme celá rodina seděli v Žofákovic třeboradickém domě a Alžběta začala dojíždět do hudebky v Čakovicích.

Pak dorostla Johana, naše prostřední. To už jsem díky setkávání s dalšími vinořskými rodiči věděla, že zájemců o zpívání by bylo víc. Zrodila se myšlenka začít se zkouškami dětského pěveckého sboru přímo ve Vinoři. Paní Žofáková ten nápad ihned podpořila a pan farář Kutáč bez váhání nabídl velkou farní místnost. Nejprve malá skupinka se pozvolna rozrůstala a bylo jasné, že v pondělní odpoledne budou mít děti z Vinoře a okolí, budou-li jen trochu chtít, o zábavu postaráno.

"Nechte nám tady i tu vaši nejmenší, však my už si s nimi poradíme," vidím dodnes před očima usměvavou tvář tehdy ženy v nelepším věku, když jsem vzpouzející se Markétku chtěla odvést pryč z první farní sborové zkoušky, na kterou jsme doprovodily starší sestry. Nebude takový capart rušit?, obávala jsem se. Vždyť jí byly teprve tři! Nevím, jak to matka a dcera Žofákovy dokázaly, ale nerušila.

Všechny naše dcery chodily do Kamarádů pět let a až před dvěma roky, po dlouhém váhání, přerušily. Nejstarší s nastupujícím dospíváním zatoužila po jiné náplni volného času, obě mladší v pondělním termínu, rovněž jediném možném, upřednostnily hodiny houslí a orchestrální hry v hudebce v Kobylisích. Zpěv doženou snáz, říkali jsme si, ač jsme věděli, že nejde o ideální řešení. Cítili jsme, že bez pravidelného zpívání, bez koncertů a letních soustředění z koloritu našeho rodinného života něco podstatného zmizí. A hlavně také - odpustí nám paní Žofáková takovou "nevěru"? Doufám, že odpustila. S Žofákovými - Dvořáčkovými jsme se potkávali aspoň soukromě. A naše holky plní teď širokým repertoirem získaným z Kamarádů i Cameraty aspoň domácí vánoční koncerty a narozeninové oslavy a my si opakovaně uvědomujeme, jaký základ i samostatnost v pěveckém projevu dostaly.

Zpráva o úmrtí Jany Žofákové přišla nečekaně. Vídali jsme ji poslední dobou málo, ale věděli jsme, že je, a doufali jsme, že až překleneme jisté období, holky se do sboru zase vrátí. Doufáme stále. Jen nezbývá než smířit se, že něco podstatného už bude jinak. Veselé rozezpívávání nepovede jemný zvonivý hlas, opakující oblíbené staré vtípky a bonmoty, pro něž si děti ze své sbormistryně dělaly šprýmy a jež se leckomu mohly zdát otřepané. Až se teď odmlčí, budou chybět, stejně jako její pohled, vnímavý i šibalský zároveň, malá teplá ruka, otevřená náruč a celé srdce dokořán. Není mnoho lidí s živou vírou, která jde ruku v ruce se skutky.

Jana Žofáková měla samozřejmě i své řevnivce a pomlouvače. Věděla o nich, ale příliš se jimi nezabývala. Na to měla moc práce, plánů a snů.

Pokud někoho nepřesvědčil její život, může popřemýšlet o její smrti. Odešla vyrovnaná, smířená. I její pohřeb, s nezměrnou láskou a pečlivostí připravený jejími blízkými a spojený se sváteční zádušní mší, nabídl podněty k zamyšlení: Bůh je začátek a konec všech věcí. Člověk, jenž Ho najde a v Něho doufá, unese - řečeno slovy žalmů - každé břímě a každou bolest, projde každou vřavou a za všech okolností dlí v bezpečné a pevné tvrzi. Též přes údolí stínu smrti přechází důstojně a s nadějí.

Pohřební průvod, který rakev Jany Žofákové doprovodil z čakovického kostela až k třeboradickému hřbitovu tak nejednomu konsternovanému chodci či řidiči připomněl: Pamatuj na smrt. A také: V slabosti je síla. V pomyslném závodě života porazila tahle drobná žena nejednu z ikon velikášství a úspěchu současné doby. Našla totiž poklad nejvzácnější: štěstí a smysl, které nemusela marně hledat vně, protože jejich zdroj vyvěral uvnitř jí samé.

Děkujeme!

13.7.2009