PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Zemřít v Jeruzalémě

Úvaha nad jedním z filmů festivalu ANGELUS, Praha 6. - 9.3.2009

Film mladé izraelské režisérky patří k těm, které diváky zaměstnávají ještě dlouho poté, co odejdou z kina. Jde o dokument s mimořádným obsahem:

29. března 2002 došlo v jednom z jeruzalémských supermarketů k sebevražednému atentátu. Útočnicí byla sedmnáctiletá palestinská dívka Ayat al-Akhras, obětí její vrstevnice, Izraelka Rachel Levy. Na fotografiích, které následně obletěly svět, si dívky na první pohled spletl i vlastní otec jedné z nich: obě byly krásné, tmavovlasé, s hlubokýma očima, a jak se z filmu dozvídáme, také velmi inteligentní a cílevědomé.

Dokumentaristka Hilla Medalia se vydala po stopách jejich příběhu a snažila se poznat kulturní a rodinná zázemí, z nichž vzešly. Přestože žily jen několik kilometrů od sebe, Ayat vyrůstala v utečeneckém táboře Dheisheh, v němž se tisíce lidí v krajně obtížných podmínkách tísnilo na kilometru čtverečném. Rachel měla domov v bohaté jeruzalémské čtvrti západního stylu. Dospívání obou přesto mělo styčné body, ať v pocitech nebezpečí vyplývajícího z všudypřítomného konfliktu mezi jejich znepřátelenými národy, nebo ve snech a plánech, které spřádaly pro budoucnost. Ayat chtěla být původně novinářkou, Rachel studovat dějiny umění. Za jiných okolností by se byly možná přátelily nebo si zdravě konkurovaly, rozhodnutím první z nich však život obou tragicky skončil předčasně.

Hlavní pozornost věnuje film matkám obou dívek Um Samir al-Akhras a Avigail Levy. Avigail se rozhodla, že se pokusí matku Ayat vyhledat, aby se více dozvěděla o důvodech, které její dceru k sebevražednému atentátu vedly. Izraelsko-palestinský konflikt tak k divákům přichází v nezvykle intimní podobě, a přestože film průběžně nabízí vhled do celkových poměrů i atmosféry v rozděleném státě, tím nejpodstatnějším nakonec zůstává právě problematické přibližování obou zraněných žen.

K jejich setkání dochází až v samém závěru, navíc jen prostřednictvím satelitního přenosu. I tak jde o setkání živé - a rozrušující. Politika je svinstvo, když zamořuje a ničí životy obyčejných lidí, shodují se obě matky. Stejně také věří, že Bůh je jen jeden, a často těžko k nalezení, přesto je nutné hledat Jeho vůli a snažit se, aby za člověkem zůstávaly dobré skutky víry.

Může být sebevražedný atentát takovým skutkem?

Ayat al-Akhras pronesla ve svém předsmrtném poselství na kameru, že si je jista potřebností své oběti pro osvobození svého národa z útlaku a nesvobody. Její palestinská matka se posléze zapřísahává, že o plánovaném skutku své dcery nic nevěděla. Kdyby tušila, třeba násilím by jí v tom zabránila. Mé Rachel, která šla do supermarketu náhodou nakupovat, život nikdo nevrátí, namítá matka izraelská, přesvědčená, že násilí plodí násilí, a proto není řešením. Jak to, že tomu palestinská matka nerozumí? Rozumí, jenže krajní situace si žádají krajní řešení… Atd.

Pro vnějšího pozorovatele není těžké si povšimnout, že důvodem neporozumění mezi ženami je i docela obyčejný "lidský faktor". Obě projevují omezenou schopnost opravdu vnímat promluvy té druhé. Při nepopsatelné bezútěšnosti jejich situace se tomu nelze divit. A přesto je patrné, jak se obě snaží být k sobě korektní a nenaložit si víc, než už dostaly životem naloženo.

Film se zabývá velmi specifickým a zeměpisně vymezeným obsahem, avšak dalece přesahuje hranice, za nimiž byl vytvořen: Jak často si nenasloucháme v nesrovnatelně banálnějších situacích, připomíná nám všem, kteří - zatím - chodíme do supermarketů beze strachu. (Možná právě v tom je jeho hlavní poselství?)

Tuším, že mnoho diváků, stejně jako já, odcházelo z kina s pocitem, že film skončil nějak předčasně. Ani sama režisérka nepovažuje téma za uzavřené, je známo, že s oběma matkami zůstává i nadále ve spojení, a přemýšlí, co dál. Smutek, který k většině diváků přichází se závěrečnými titulky, tak obsahuje i naději, že první, navíc jen dálkové, setkání Um Samir al-Akhras a Avigail Levy, by mohlo být teprve začátkem. Neporozuměly si sice, ale vyzařovaly hluboké propojení - v utrpení ze ztráty milovaných dcer, v žití v patologických poměrech, ve vnitřní touze pochopit smysl toho všeho. A také v nepochybné potřebě sdílet se s někým, kdo rozumí.

A tak se vkrádá absurdní, ale neodbytná, myšlenka, zda by se tyto dvě ženy nakonec přece jen nemohly sblížit, ba dokonce zda by se nemohly stát přítelkyněmi.

Na rozdíl od svých dcer ještě mají tu šanci.

Více o filmu je možno najít zde

Zpět na Úvahy, postřehy a zkušenosti

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti