PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Níže uvedený text byl vytvořen pro portál Šance Dětem:

Adolescence

Adolescencí rozumíme životní etapu mezi 15. a zhruba 20. rokem života. Jde o období, kterým má vrcholit faktické tělesné, psychologické a sociální dozrávání, a tedy vstup mladého člověka do dospělosti.

Protože ale jednotlivých součástí dospělosti není dosahováno najednou, horní hranici (ukončení) adolescentního věku není možno jasně určit. A to tím spíš, že poslední vývoj přináší dle pozorování mnoha sociologů a psychologů vznik historicky nového životního údobí, jímž je tzv. vynořující se nebo také opožděná dospělost. Jde o až desetileté (a někdy i delší) období následující po 20. narozeninách, kdy je člověk sice již tělesně a pohlavně "hotov", ale psychologicky a sociálně na svou dospělost protrahovaně čeká.

Dospělost jako cíl - co vlastně zahrnuje?

Dospělostí obecně rozumíme schopnost všestranně samostatného života s plným přijetím odpovědnosti za něj. Z biologického hlediska jde o dosažení fyzické a reprodukční zralosti. Dívky přestávají růst okolo 18., chlapci okolo 20. roku věku. K pohlavní zralosti, jak už víme z textu o pubertě, dochází obvykle o něco dřív. Psychologicky charakterizuje dospělost jakési zkonsolidování duševního života, kdy pozvolna odezní nevyrovnanosti a výkyvy puberty a mladý člověk nalézá potřebnou dávku sebevědomí i sebejistoty, aby mohl zakořenit v integritě své vlastní objevené autentické osobnosti. Přinejmenším už tuší, co chce a jaké představy má o své budoucnosti. Okolo 20. až 24. roku věku dosahujeme též vrcholu svých rozumových schopností, úroveň inteligence tohoto období v dalším životě spíše klesá. Ze sociálního hlediska je úkolem adolescence vytvoření vztahové sítě také mimo rodinu a opuštění rodného hnízda - odstěhování se z původního domova od rodičů a vybudování vlastního nezávislého života ve sféře soukromé i pracovní.

Krátce, o dospělosti lze hovořit tehdy, když člověk projevuje schopnost samostatného, sociálně i ekonomicky nezávislého života a schopnost přiměřeně samostatně naplňovat svoje potřeby. Konec adolescence pak poznáme podle schopnosti přijímat odpovědnost za vlastní rozhodnutí a činy včetně připravenosti vypořádávat se se zklamáními a ztrátami. Zásadní je ochota odkládat vlastní uspokojení a připravenost sloužit slabším a potřebným, která se posléze realizuje zejména rodičovstvím. Skutečně dospělý člověk má už určitý ucelený a integrující pohled na život, přijímá svoje místo v něm a když přijde životní krize, hledá zdroje pro její zvládnutí především v sobě, bez potřeby obviňovat za případné neúspěchy druhé. Zná své silné stránky, ale také svá omezení. Chápe, že k životu patří výhry i prohry, což se týká partnerského soužití, profese, ekonomického zázemí i všech dalších oblastí života.

Epidemie nedospělých dospělých

Jak už bylo naznačeno, k současnosti v západní společnosti patří u mnoha adolescentů odklad dospělosti na neurčito. Pojďme zapátrat, co ho způsobuje.

Dle postřehů německého časopisu Psychologie Heute může být vysvětlení následující: Současná mladá generace byla vychována a utvářena tak, že není v potřebné míře v kontaktu s realitou a od života očekává příliš mnoho: materiální dostatek, spolehlivé sociální systémy, všestrannou ochranu pod štítem prosperující společnosti a navíc pokud možno stálý pocit bezpečí a pohody.

Český týdeník Respekt zase nedávno připomněl absenci jasných životních předělů v životech adolescentů, a tedy absenci mezníků, které dřív automaticky startovaly dospělost, když člověk začal v určitém věku chodit do práce a vydělávat, vstoupil do manželství, narodilo se mu dítě. Na současné adolescenty nic z uvedeného netlačí a mnohdy to od nich ani nikdo nečeká. Předpokládá se, že svých možností a téměř neomezené svobody využijí jen a jen pro sebe - na studium, cestování, objevování sebe sama. Problém je v tom, že svobody a možností je najednou moc. Tolik, až mnohé mladé lidi děsí potenciální špatná volba. Tento strach jim znemožňuje se pro něco rozhodnout závazně a definitivně, ať už jde o místo ve firmě nebo o životního partnera. Přešlapování sem a tam je na denním pořádku. Aby unikli tlaku rozhodnutí, mění současní adolescenti své studijní obory nebo se pouštějí do jednoho za druhým. Bojí se vázat, v práci i ve vztazích. Kličkují v překlenujících aktivitách, ať už se týkají studia, cestování nebo jiných projektů, aby po čase zjistili, že je nic plně neuspokojuje a že bojují s plíživým pocitem stagnace nebo dokonce ztráty smyslu (pokud smysl vůbec kdy pocítili).

Starší generace nad tím vrtí hlavou. Nerozumí jejich problémům ani životnímu stylu a hledá odpověď na otázku, co se to s jejich dětmi či vnuky děje? Jsou oběťmi zmatku globalizace, liberalizmu a bezbřehého individualismu, nebo spíš avantgardou, aktivně hledající nevyšlapané cesty pro budoucnost?

Ať tak či onak, společenské změny posledních desetiletí, všeobecná nejistota a hospodářské, energetické i ekologické výhledy představují obrovskou výzvu, která se pochopitelně nejvíc týká právě těch, na jejichž bedrech leží zodpovědnost za utváření příštích společenských poměrů. Může je silně znejišťovat - a také znejišťuje - že si přece jen už velmi zvykli na jistý standard, který do budoucna nemají zajištěn. Jejich hlavním úkolem není vytváření nových hodnot, ale aspoň udržení dosaženého, k němuž však častěji nedošli vlastním přičiněním, ba někdy k němu ani nepřispěli a prostě přišli k hotovému, to když vše zajistili silně protektivní rodiče. Na pohodlí, jaké mladým dopřála jejich původní rodina, oni sami svépomocí jen tak nedosáhnou.

Snad i proto jsou stálými životními průvodci současných dvacátníků a třicátníků flexibilita a mobilita, veličiny vnímané jako moderní a pozitivní, které mladé generaci pomáhají najít a udržovat perspektivu, avšak zároveň znemožňují tolik potřebné ukotvení. Současným mladým chybí pevný základ - pověstné kořeny, z nichž by mohli bezpečně růst.

Vnitřní nejistotu ošetřují sebestředností a zakrývají neochotou k trvalým závazkům, což se nejvýrazněji projevuje ve váhavosti přivádět na svět děti a pečovat o ně. Současní adolescenti, a to i ti "přerostlí" třiceti- nebo čtyřicetiletí, mají zjevně hodně práce sami se sebou. A tak nezřídka setrvávají v často konfliktním, přesto však pohodlném zázemí mama hotelů a před rozhodnutím vzít život do vlastních rukou utíkají. Situace je o to horší, že jim starší generace neumějí pomoci, protože samy s tímto typem existenciálního problému, vzniklého vlastně přesycením potřeb a absencí odolnosti, nemají zkušenost.

Kouření, alkohol, návykové látky

K snad nesilnějším ohrožením současných adolescentů patří snadno dostupná možnost rychlého úniku před nepříjemnými pocity či bolestnou realitou do světa návykových látek. Česká republika bohužel patří v Evropě k zemím, kde mezi mladými lidmi dochází k jejich nejsilnějšímu zneužívání, zvláště co se týká kouření, alkoholu a tzv. měkkých drog. Ani tvrdé drogy ale nepřicházejí zkrátka.

Tabák spolu s alkoholem bývá ve zdejších podmínkách první návykovou látkou, s níž se dítě setká nebo kterou mu někdo nabídne. Na prevenci problémů působených tabákem se teoreticky dá nacvičit to, co dítě upotřebí i ve vztahu k jiným návykovým látkám. Dítě, které umí odmítat cigarety a alkohol, dokáže v dospívání snadněji odmítnout i pervitin nebo heroin. Navzdory této skutečnosti máme v naší zemi podle evropské školní studie ESPAD z roku 2011 čtvrt milionu kuřáků do 18 let, více v Evropě kouří jen mladí Lotyši. Ani s prevencí alkoholu na tom nejsme lépe. Jen necelá 2% šestnáctiletých nemají zkušenost s alkoholem. A podle šetření nedávno prováděných Dr. Csémym a spol. bylo v životě opilých 2x nebo častěji 36,5 % patnáctiletých chlapců a 22,5 % stejně starých dívek. U dětí, které uvedly v 2x nebo častěji opilost, došlo v průběhu posledních 12 měsíců více než 2x častěji k úrazu, který si vyžádal lékařskou péči. Navzdory těmto skutečnostem nemá naše země dosud vypracovaný žádný systematický program, aby děti s kouření a pitím nezačínaly. Rovněž prevence v rodinách v mnoha případech selhává.

Nutno proto zdůraznit, že vztah adolescenta k návykovým látkám obvykle jen odráží způsob, jakým se o nich dozvídal nebo před nimi byl varován v dřívějších vývojových obdobích. Nakolik důvěrný vztah měl a má s rodiči, zda mu jsou oni sami vzorem a zda se od nich dozvěděl potřebné informace. Rozhoduje, zda mladý člověk včas našel své zájmy a záliby a zda mu život nezamořila nuda nebo nějaký druh pro něj nezvladatelného smutku či zoufalství. Podstatou prevence je i zvnitřnění hodnot, které usnadňuje alkohol a drogy trvale odmítat.

Od malička proto své dítě učme, jak se bránit ohrožující společnosti a jak si najít dobré přátele. Podporujme jeho sebevědomí a přemýšlejme, jak to udělat, aby odmítání alkoholu a drog nezruinovalo jeho možnost setrvat v kolektivu vrstevníků bez ztráty tváře. K tomu dospívající potřebují náležitou míru svobody, kterou však rodiče umějí přesvědčivě vymezit jasně danými hranicemi. Zásadní jsou daná pravidla, např. do kdy je třeba být doma, nikdy nesedat do auta k podnapilým kamarádům, dovolit si na večírku jedno pivo, ale nikdy tvrdý alkohol apod.

Odborníci se vší vážností rodiče vyzývají, aby tato pravidla vytvářeli průběžně a neúnavně a aby je důsledně vyžadovali. Je přitom důležité udržovat i s dospívajícím otevřenou komunikaci. (Jak uvádí Pavel Říčan v knize Cesta životem, konfrontací a sporem se vztah mezi rodiči a adolescentem nevyčerpává, aspoň v dobře fungující rodině ne. Přicházejí i období harmonie, ba i vzácné chvíle důvěrných rozhovorů, které obě strany tuze potřebují.) Jakmile máme podezření na nějaké zdravotní, psychologické nebo už návykové problémy, neváhejme vyhledat odbornou pomoc.

Sexualita

Průměrný věk, od kterého mladí lidé u nás začínají žít pohlavním životem, se u chlapců a dívek neliší. První zamilovanost a první polibek přichází obvykle okolo 15. roku věku. V průměru o dva roky později, tedy v 17 letech, začínají mladí lidé provozovat první nekoitální aktivity. O rok později přichází na řadu i první pohlavní styk. V tomto věku mladí muži i ženy také začínají navazovat první delší partnerské vztahy. Zároveň studie, které proběhly v Česku za posledních 20 let, prokázaly, že přes 8 % dívek a až 12 % chlapců mělo první pohlavní styk již před 15. rokem života. Celkově o české společnosti platí, že nezanedbatelné množství adolescentů začíná se sexuálním životem předčasně.

Na čem postoje adolescentů k sexualitě záleží? Především na tom, jak se mladý člověk naučil na podstatu a úlohu sexuality nahlížet prostřednictvím svých rodičů. Něco jiného dítě slyší v sexuálně liberální rodině, kde je sex více méně považován za přirozenou lidskou potřebu, kterou si lze užívat, kdykoli je to dostupné a bezpečné. V jiné, např. nějak nábožensky orientované rodině, bývá dítě vedeno k tomu, že sexualita je také eticky podmíněná a že patří mezi ženu a muže, kteří deklarovali svůj vztah. Může jít i o názor, že sexualita patří výhradně do manželství. A ještě jinde zůstává sexualita jen velkým nepřirozeným tabu… Podle těchto nastavení pak mladý člověk doma obvykle dostává nebo nedostává také praktické informace ohledně bezpečného sexu a antikoncepce, a celkově ohledně toho, co považovat či nepovažovat za "normální" sexuální chování. Je žádoucí, aby každé dítě včas získalo povědomí o fyziologii sexuálního aktu, o poněkud odlišných potřebách a způsobu prožívání sexuality u mužů a u žen, o homosexualitě, o možnostech antikoncepce, resp. o odvrácených stránkách sexuality, jako je riziko HIV infekce, sexuálně přenosných chorob atd. Protože ale rodiny i v tomto ohledu často selhávají a ve školách kvalitní sexuální výchova dosud nenalezla svoje stabilní místo, mnoho mladých lidí vstupuje do sexuálního života žalostně nepřipravených a v nepřiměřeně brzkém čase, což je s vysokou pravděpodobností duševně i tělesně poškozuje.

Lékařka Jana Hamanová z kliniky dětského a dorostového lékařství I. LF UK upozorňuje: "Dospívající v naprosté většině nebývají ještě schopni pochopit plný rozměr sexuálního života. Nejsou schopni skutečné duševní intimity, protože té musí předcházet vytvoření vlastní identity. Nezralí lidé prožívají sexualitu v silně omezeném a na biologickou podstatu věci zúženém projevu. Důsledkem je časté střídání partnerů, riziko pohlavní nemoci a ohrožení osobnostního zrání. Mimořádně závažná je biologická nezralost dívky. Vývoj pohlavního ústrojí u ní nekončí nastoupením první menstruace, jak se mnoho lidí domnívá, nýbrž pokračuje ještě zráním sliznice děložního hrdla. Dívky jsou proto - v průměru do 17 let - zvýšeně zranitelné pro průnik infekce a vznik pohlavních nemocí a pro riziko pozdější rakoviny děložního hrdla."

Připomeňme také, že sama motivace pro zahájení sexuálního života je v dospívání pofidérní. Zvláště u dívek - u těch totiž sexuální tense v pubertě, na rozdíl od chlapců, nebývá nijak silná a obvykle jde jen o náhražku za chybění něčeho podstatného, co by dalo životu náplň a smysl. Velmi často se jedná jen o vyhovění vnějšímu tlaku, ať už ze strany chlapce nebo vrstevnické skupiny, nebo také jen obrazu, který vytvářejí média a zejména komerční časopisy pro dívky.

Psychoterapeutka Helena Klímová vysvětluje: "Předčasná sexualita je pro nezralou dívku nebezpečná. Nechtěné graviditě je sice dnes možno se vyhnout s pomocí antikoncepce, ale předčasné vydání se sexualitě může dívku nevratně poškodit. Milostný zážitek by měl být nejvyšším stupněm intimity a lásky. Ale intimní sblížení za přítomnosti snížení či násilí - včetně snížení nebo násilí ve vztahu k vlastní osobě - to je skutečně ohrožující pro tělo i pro duši."

Právě zmíněné souvisí s faktem, že zatímco mužské tělo je - pokud jde o hormony i dráždivost - na vrcholu sexuální aktivity okolo 18. roku věku, ženy obvykle vrcholu sexuální aktivity dosahují až kolem 30. roku věku. Co se chlapců týká, některé výzkumy ukázaly, že pokud během adolescence dokáží přistoupit k nějaké formě omezení instinktivních sexuálních potřeb nebo v mezích možností pěstují sebeovládání, obvykle tuto schopnost později ocení v manželství, resp. pravděpodobně tím zakládají na snížení rizika opakovaného rozpadání svých párových vztahů, resp. rozvodovosti.

Specifikum současné adolescence - nihilismus a deprese?

V médiích se skutečně objevují články, ba dokonce vycházejí i knihy, které se snaží potvrdit, že současní adolescenti jsou povrchní a cyničtí, také často depresivní a žijící s pocitem nulové perspektivy, protože ohroženi hned po skončení studií nezaměstnaností a nízkým životním standardem. Největší překážkou je jim údajně jejich vlastní emoční negramotnost podpořená absencí zážitku odpovědnosti, neschopností tvůrčího řešení konfliktu, krizí přirozených autorit a přebujelým individualismem. Svou neschopnost podílet se na skutečných potřebách vlastních i okolního světa dávají údajně najevo všudypřítomným ohlušováním vlastního nitra permanentním zacházením s počítači, chytrými telefony a dalšími vymoženostmi, včetně sluchátek v uších. Ke slovu přichází i masové zneužívání návykových látek. To všechno mladým lidem znemožňuje navazovat normální komunikaci.

Jde o zakyslé naříkání starších pozorovatelů, kteří mladým (jako tomu ostatně bylo odnepaměti) prostě jen nerozumějí, nebo si současná generace adolescentů skutečně nese stigma, jež ji činí od vrstevníků předchozích historických období něčím odlišnou?

Platí zřejmě do jisté míry obojí. I dnes pochopitelně mladí lidé potřebují projít vývojově podmíněným odpoutáním od rodičů, a celkově si projít mezigeneračním střetem, jehož výsledkem je v optimálním případě zdravá separace. Tento proces obvykle probíhá tím snáze, čím upřímnější a láskyplnější je vztah adolescenta s rodiči (velmi záleží už na podmínkách raného věku) a také čím více moudrosti a tolerance jsou rodiče připraveni nabídnout. Mentorování, vyhrožování, slídění v soukromí, zákazy nebo dokonce psychické či fyzické násilí pochopitelně ničím podpůrné nejsou. O to více adolescent potřebuje, aby se navzdory případným konfliktům cítil být přijímán a aby ho rodiče či jiní dospělí (např. pedagogové) brali vážně a také aby si jich mohl vážit. V tomto ohledu se jeví jako kontraproduktivní, že chování a způsoby jednání současné rodičovské generace už mnohdy rovněž nesou rysy "nedospělé dospělosti", takže současným adolescentům zoufale chybějí vzory hodné přirozeného respektu a úcty nebo dokonce následování.

Velký význam má i vyspělost adolescenta v otázkách hodnotové orientace, a tedy jak chápe dobro a zlo, jaké mravní principy si osvojil, jak sám pro sebe zdůvodňuje, proč se to či no má nebo nemá dělat, v čem spatřuje smysl a cíl života. Způsob, jakým mladý člověk prakticky komunikuje se svým okolím, pak jen navazuje na to, co se naučil v předchozích vývojových obdobích.

Ani současní adolescenti to nemají snadné

Vyrůstají ve společnosti, která se k nim skrytě chová rafinovaně poškozujícím způsobem. Ona rafinovanost spočívá v povrchním dojmu, že dnes pro děti a mládež a jejich celkový rozvoj my dospělí děláme maximum. Vždyť v dějinách lidstva skutečně nikdy nebylo péči o potomstvo věnováno více pozornosti než dnes, nikdy nebyla k dispozici tak sofistikovaná legislativa na ochranu lidských a dětských práv, nikdy rodiče neměli takovou svobodu v tom, jakým způsobem a k jakým hodnotám své děti mohou vychovávat, nikdy do školství a volnočasových aktivit neteklo tolik financí… A přesto. To nejpodstatnější - bezpodmínečnou lásku svých rodičů, jejich moudré jednání, dostatek společně stráveného času a rané dětství v ovzduší nosných životaschopných hodnot - většina současných dětí nezažívá.

Západní kultura onemocněla morálním relativismem a ztrátou "strážců etických bran", takže ve veřejném prostoru není o co se opřít. Ačkoliv díky pokročilé vědě a zobrazovacím metodám (více o tom bylo pojednáno v dílech tohoto seriálu, věnovaných mladším vývojovým obdobím) už velmi přesně víme, co dítě potřebuje, aby mohlo vyrůst v přiměřeně spokojenou a pro společnost něco platnou lidskou bytost, nedaří se to zajistit, a naopak přibývající měrou čelíme tak zvanému normativnímu zanedbávání dětí. Tohoto výrazu se užívá, když společnost akceptuje nebo schvaluje pro dítě de facto poškozující pečovatelské a výchovné trendy a nespojuje si je s žádnými sankcemi. Jde o takové praktiky rodičovství, které se v kultuře stanou obvyklými navzdory svým sporným nebo dokonce zjevně negativním dopadům na děti. K nejčastějším dnes patří chronický nedostatek času rodičů na děti, výchova bez vymezování hranic, příliš protektivní rodičovství, kdy rodiče dětem umetají každou cestičku a zbavují je jejich vlastního nasazení, takže děti nezískají potřebnou psychickou odolnost ani odpovědnost, "odkládání" dětí k televizím a počítačům, nefunkční rodinný život či (po)rozvodové spory rodičů o děti, výrazný úbytek pohybu dětí v přírodě i katastrofální stravování s absencí zdravých doma připravených pokrmů a závislost dětí na potravinách typu fastfood, přeslazených nápojích a jiné "jalové" stravě.

Proto je nutné si připomínat, že také v naší rozvinuté společnosti žije mnoho dětí, které nevyrůstají v optimálních podmínkách. Jsou emočně, duševně nebo fyzicky zanedbávány či dokonce týrány, a to zdaleka nejen v rodinách na první pohled dysfunkčních. Také v rodinách tzv. spořádaných se lze setkat s nejrůznějšími destruktivními jevy přispívajícími k nárůstu dětských poruch zdraví, chování a prožívání.

O tom, jaké naše dítě bude v adolescenci, rozhodují už podmínky raného věku

Daniela Kramulová v časopise Psychologie dnes to nedávno trefně shrnula ve svém článku věnovaném generaci Y (více na www.generacey.cz): "Péče o emotivitu začíná dnem narození, kdy se novorozenec přisaje k matčinu prsu a spolu s mlékem ochutnává přijetí, lhostejnost nebo odmítnutí. Těžko zachytitelné hybné síly, které unikají vnější pozornosti, jsou rozhodující pro to, aby se v člověku zformovala základní důvěra, jež je výchozí podmínkou pro bytí ve světě, v němž si člověk nepřipadá jako úzkostí pronásledovaný cizinec."

My rodiče jsme těmi, kdo dětem předává klíč k jejich duši. Podle toho, do jakých podmínek se narodí a jakými vztahy jsou obklopeny, se utváří jejich sebevnímání a sebepřijetí. Altruismus, radost či snášenlivost se stejně jako agrese, nezájem nebo odcizení povětšinou objevují až jako přirozený důsledek raných interakcí dítěte s jeho nejbližším okolím.

Puberta a adolescence nejsou snadná vývojová období a jako rodiče dostáváme od svých dospívajících pořádně zabrat. Rozhodně ale není pravda, že tento čas musí být jen plný napětí, konfliktu a odcizení. Naopak, může být i dobou velké radosti a zadostiučinění, to když jako rodiče vidíme, že se naše děti na prahu dospělosti chápou svých šancí, nebojí se bojovat o své ideály a projevují schopnost smysluplného, radostného, autentického života.

Nezapomínejme, že o tom, jaké dospívání a vylétnutí z rodného hnízda bude, rozhodujeme od chvíle, kdy ho po porodu poprvé tiskneme v náručí…

Jak vychovat člověka, který miluje život?

Na závěr ještě několik tipů podle švýcarsko- americké odbornice a zakladatelky Institutu vědomého rodičovství Dr. Alethy Solterové, jak s dospívajícími dětmi udržovat harmonické vztahy i během dospívání a v čase "sociálního porodu":

Věnujte svému dospívajícímu dítěti hodně času

Váš potomek to asi nedává najevo, ale velmi potřebuje, abyste se zajímali o jeho život a abyste s ním byli. Ano, někdy je to opravdu jen takhle jednoduché.

Dělejte věci společně jako rodina

Náctiletí mohou vypadat, že je rodinný život už nezajímá. Pokud se vašemu teenagerovi nechce zapojovat do rodinných aktivit, zkuste zjistit proč, a napravujte situaci. Ve většině případů jsou nakonec, byť nejdřív odmlouvají, za společné aktivity a dobré vztahy s rodiči velmi rádi.

Přiměřeně dohlížejte

Vždy byste měli vědět, kde váš dospívající pobývá. Dohlížejte s citem na společenské události, které se konají u vás doma. Dělejte z domova útulné a bezpečné místo. Dejte dospívajícímu najevo, že jste pro něj po dohodě kdykoliv dostupní, a kdyby to potřeboval, že jste ochotní pro něj např. kamkoliv dojet autem (bez kritizování nebo trestů). Přijímejte jeho přátele.

Řešte konflikty pokud možno s nadhledem

Pokud se snažíme změnit chování svého dospívajícího řvaním nebo tresty, jen zvýšíme jeho chuť vzdorovat.

Představte svému dospívajícímu spirituální život

Dospívající často hledají smysl a odpovědi na velké otázky. Ne všichni vyrůstají v duchovním prostředí. Podporujte svého -náctiletého v hledání cesty, která zrovna jemu dává pocítit smysl života (např. jóga, bojová umění, zpěv, poezie, tanec, trávení času v přírodě).

Učte ho, jak zvládat stres

To zahrnuje povědomí o tělesných i duševních procesech a relaxaci, nalézání zdrojů vnitřní síly, efektivní organizování času a uvolňování emocí.

Nepřestávejte otevřeně mluvit o riziku návykových látek

Vysvětlete, proč je právě v období dospívání zneužívání návykových látek tak riskantní. Zmiňujte imaginární scénáře, ve kterých se drogy běžně objevují v nabídce (např. místa možných setkání s dealery a jak se s jejich nabídkou rychle a efektivně vypořádat). Dávejte pozor na projevy zneužívání návykových látek (např. na oblečení nebo v dechu, při poruchách chování apod.). Pokud se stane, že se vaše dítě s drogou zaplete, vyhněte se největším chybám: Nereagujte trestáním, neignorujte problém, nesnažte se dítě chránit před přirozenými důsledky jeho činů ("povolování").

Ukazujte svému dospívajícímu cestu k osobnímu štěstí

Nejspokojenější jsou lidé, kteří žijí autenticky, a zároveň nikoliv jen sami pro sebe. Povzbuzujte svého dospívajícího, aby občas dělal něco pro ostatní. Aby poznával a rozvíjel své silné stránky. Aby žil ve skutečném, a nikoliv virtuálním světě.

Když už váš syn nebo vaše dcera stojí na prahu dospělosti, nenuťte je do konkrétní profese

Když máte pocit, že si vybrali "špatně", řekněte svůj názor, konečné rozhodnutí ale neovlivňujte. (To se, mimochodem, týká i případného životního partnera.)

Udržujte kontakt i poté, co potomek odejde z domova

Posílejte mu e-maily, přání, dopisy nebo zprávy. Zajímejte se o jeho život. i když vám třeba pravidelně neodpovídá. Nevolejte ale příliš často. Organizujte občas rodinná setkání a rodinné výlety.

Zpříjemněte mu návštěvy domova

Dejte svému dospělému dítěti najevo, že ho rádi vidíte. Nezapomeňte na jeho oblíbené jídlo nebo na staré rodinné tradice. Nezbavujte se jeho starého majetku, pokud se ho nejdřív nezeptáte. Nedávejte nevyžádané rady. Bude cítit, že má kořeny, ze kterých může růst dál do světa. Snáze tak najde sebedůvěru čelit výzvám života.

Více na http://www.evalabusova.cz/clanky/jak_vychovat.php

Použitá a doporučená literatura:
Umerto Galimberti: Nezvaný host nihilismus mládeže, Moravapress 2013
Pavel Říčan: Cesta životem, Portál 2004
Prim. MUDr. Karel Nešpor, CSc. a PhDr. Ladislav Csémy: Průchozí" drogy / Co by měli vědět rodiče a další dospělí, kteří se starají o děti a dospívající, Státní zdravotní ústav v nakladatelství Fortuna, Praha 2002
Daniela Kramulová: Dospívá generace bez emocí?, Psychologie dnes 10/2014
Eva Mošpanová: Mladí a zmatení, Respekt 40/2014
Susie Reinhardt, Das Leben - ein Projekt, Psychologie Heute 12/2006
http://www.studium-psychologie.cz/vyvojova-psychologie/6-pubescence-adolescence.html
http://relax.lidovky.cz/cr-podle-lekarky-dostatecne-nechrani-deti-pred-kourenim-pjo-/zdravi.aspx?c=A121018_162720_ln-zdravi_jkz
http://relax.lidovky.cz/rodice-mluvite-s-detmi-o-alkoholu-prectete-si-desatero-p1c-/zdravi.aspx?c=A121017_213142_ln-zdravi_spa
www.pobavmeseoalkoholu.cz
www.pijsrozumem.cz
www.forum-psr.cz
www.generacey.cz
http://www.evalabusova.cz/rodina21/sexualita_dospivajicich.php
http://www.evalabusova.cz/rozhovory/j_hamanova.php
http://www.evalabusova.cz/rozhovory/h_klimova.php
http://www.evalabusova.cz/clanky/jak_vychovat.php
http://www.evalabusova.cz/clanky/postmoderna.php