Součást článku Rodičovství: intuitivní dovednost, nebo kulturní norma?
Když vychováváte své děti, spoléháte přitom také na svou intuici?
Pokud ano, jak se to projevuje?
Jde o nesnadnou otázku. Pomohu si etikou. Při výchově (ale i ve svém vlastním chování) mohu vycházet z normativní etiky, a tedy jakési společenské dohody o tom, co je a není vhodné. Nebo se mohu řídit situační etikou, která zohledňuje konkrétní situaci a v ideálním případě uplatňuje princip lásky, který je sám o sobě tím nejlepším zákonem.
Intuitivní výchova se dnes někdy chápe jako výchova bez zbytečného omezování. Považuji to za omyl. Osobně se snažím poučit se o různých výchovných přístupech a principech (třeba u vlastních rodičů, v knihách či na přednáškách), ale při výchově svých dětí postupuji individuálně (protože každé dítě je jiné a vyžaduje něco jiného). A v řadě konkrétních situací jednám samozřejmě intuitivně. I když tato intuice je ovlivněna jistou "normativností" či osobní "zkušeností", není vysloveně pudová, ale spíše empatická.
Uvedu to na příkladu: V tramvaji jela maminka s tříletým chlapcem. Chlapec usilovně kopal do sedačky před sebou, na níž seděl asi čtyřicetiletý muž. Ten maminku požádal, aby chlapce trošku zklidnila, že je mu to nepříjemné. Maminka se podle všeho držela intuitivního svobodomyslného principu výchovy (tak, jak mu rozuměla), a odpověděla: "Víte, já chlapce nechci násilně omezovat. Chci, aby z něho vyrostl zdravý, sebevědomý člověk." Pán přikývl, vytáhl z úst žvýkačku a se slovy: "Takhle vypadá svobodomyslná výchova bez hranic v praxi…" ji chlapci nalepil na čelo. Mám za to, že ta maminka mylně chápala intuitivní výchovu. A ten muž ji dal zdravou lekci.
Slyšel jsem o domorodých kmenech v jižní Americe a Africe, které vychovávají své děti "intuitivně" a údajně řeší daleko méně výchovných problémů. Otázkou zůstává, nakolik jde o intuici ve smyslu pudového jednání, a nakolik je v tom skryta zkušenost, moudrost, osvědčená pravidla a empatické chování jedinců oněch kmenů, kterou my, lidé vychovaní v individualistickém a často bezohledném západním myšlení, nedokážeme vidět a vnímat…
Petr Plaňanský, publicista
Intuici používám. Z mojí strany je výchova určitě pocitová a citová záležitost. Před narozením dcery They jsem přečetla nějaké knížky (bohužel názvy z paměti už nevydoluji). Pokud jsem kdy byla "bezradná", nebo na pochybách, určitě jsem se ptala manžela, či mých kamarádek "ostřílených matek".
Myslím, že čím menší dcera byla, tím přísnější jsme byli my rodiče. Snažili jsme se vysvětlit proč něco má být takhle a něco jinak, a také být důslední, aby věděla, že to co říkáme, myslíme vážně. Pokud ale říkám, že se něco nedělá, chovám se podle toho. Pravidla platí pro všechny úměrně věku. Takže asi by se to dalo shrnout tak, že se snažím používat zdravý selský rozum, a samozřejmě vycházím také z toho, co mě naučili rodiče a prarodiče. (Mimochodem, se sestřenicí se shodujeme, že obě velmi často vzpomínáme na naší společnou babičku, jak s námi a vlastně všemi členy rodiny laskavě a trpělivě jednala. Zejména, jsem-li nějak naštvaná, přetažená a ne zrovna příjemná, vzpomenu si na ni a řeknu si "vzpamatuj se, takhle přeci ne". Moc nám chybí.)
Snažím se jednat z mého pohledu správně a férově, a pokud udělám chybu, tak ji přiznat.
Olga Voráčková, ekonomka
Zejména při očekávání našeho prvního dítěte jsme přečetli několik knih, zejména o výživě. Většina doporučení se nám líbila, i když jejich převádění do praxe vždy nefungovalo a někdy i jen pro nedostatek času nebylo možno vše důsledně dodržovat.
Obecně mám pocit, že nejlepší školou výchovy jsou postupně získávané vlastní zkušenosti, což prakticky znamená děti mít a starat se o ně. Napadá mě jednoduchý příklad. Když jsme nedávno zamířili na hřiště s našim nejmladším synem, tak jsme se s manželem spokojeně posadili na lavičku a jen pozorovali Victora, který se výborně bavil. Pobíhal od jedné prolézačky ke druhé a zkoušel co zvládne. A my jsme vzpomínali, jak jsme za prvním synem Tomem běhali a na prolézačkách mu pomáhali zvedat nožičky, přidržovali jej a povzbuzovali k překonávání překážek. Výsledek? Tom se tímto postrkováním dopředu určitě rychlejším nestal.
Takže mám pocit, že více nadhledu a ponechání přirozenosti je to nejlepší. Myslím, že nyní již své tři děti vychováváme opravdu spíše intuitivně, ale vůbec si nedovolím říct, že naše výchovné metody jsou ideální. Spíš se jedná o cestu, na které se my i děti společně učíme, jak spolu i s okolím slušně a produktivně vycházet.
Margit Slimáková, poradkyně pro výživu a wellness
Nejsem schopen rozlišit mezi intuicí, odbornými znalostmi, životními zkušenostmi a rodičovským vzorem. To je jako v chuti svíčkové rozlišovat, co je z masa a co ze zeleniny.
Je třeba si uvědomit, ze hlava počítá spoustu myšlenek, aniž jsme si toho vědomi. Nakonec si některý ze souvisejících závěrů uvědomíme, ale neuvědomujeme si proces, který k nim vedl. Tomu pak řekneme intuice. Nebo to zkusíme nějak znovu projít či pdepřít argumenty a pak tomu řekneme odborný názor. Prostě tak trochu jízda na splašené krávě :-)
Jeroným Klimeš, psycholog
Řekla bych, že svou intuicí se při výchově svých dětí řídím asi nejvíc, i když v něčem se jistě chovám podobně jako mí rodiče a dělá mi také dobře, když v některých publikacích najdu potvrzení svých vlastních zkušeností. Jako mladá matka jsem někdy dost tápala, ale v zásadě dávala právě na intuici. Nesmírně mě potěšilo, když jsem se jako máma už šestileté dcery a dvouletého syna dostala ke knížkám La Leche League, které mi písemně zřetelně potvrdily, že v přístupu k dětem nejsem zcela osamělá a že je dokonce odborníky doporučován a obhajován. Taky pro mě byly užitečné některé knihy o komunikaci.
Vlasta Jirásková, lektorka předporodních kurzů a dula
Intuici při výchově rozhodně využívám, v podstatě automaticky. Zpětně pak často řeším jestli to bylo správné. Většinou to souvisí se stanovením hranic, co povolit, dovolit, kam a na jak dlouho které z našich tří dětí pustit apod. Tahle oblast je s dobou našeho dětství a tedy vzorem rodičů podle mne těžko srovnatelná (jiné podmínky, nebezpečí, možnosti).
Napadá mě např. moment, kdy jsem se v Bětčiných 11 letech měla během hodiny rozhodnout, jestli ji pustíme na 3 týdny do USA. Intuice snad nezklamala, zvládla to.
V naší rodině myslím výchova zahrnuje kombinaci různých cest (intuice, nápodoba osvědčených vzorů, inspirace literaturou), které se v různé míře v závislosti na situaci prolínají.
Šárka Kovandová, andragožka
Když se nad svým výchovným stylem zamyslím, jde v něm asi převážně o intuici. Pozoruji svá dítka z povzdálí i z blízka, jejich dušičku, chování v rodině i mimo ni, pokud to jen jde. Byť jsou "z jednoho hnízda" udivuje mne, jak je každé jiné a zároveň stejné jako já v jejich věku. Ať chci či nechci, mnohokrát musím přiznat, že reaguji jako moje matka (v dobrém i špatném). Publikace o výchově čtu spíše náhodně. Pokud mám problém, snažím se k němu dohledat informace a poznání případně použít. Spíše pomáhá k pochopení situace, ale řešení si musím hledat sama, dle závažnosti i s partnerem.
Musím konstatovat že, nad hladinou pochybností mne udržuje blízký kontakt s rodinami přátel manželových rodičů a dětmi jejich dětí. Několikrát do roka se setkáváme všichni s dětmi i rodiči vnoučaty a pravnoučaty. Vzájemně si "vidíme do hnízd" a sdělené strasti i radosti nám pomáhají poznat jak, která úskalí soužití s dětmi i rodiči nás mohou potkat a jak, je kdo řeší. Poznání, že všude je to podobné v určitém věku, je osvobozující pro nás dospělé, ale i pro děti.
Veronika Šmicrová, podnikatelka
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
